Inkluzivní vzdělávání

Inkluzivní vzdělávání pohledem ředitelky základní školy

Mgr. Jana Matoušová

Inkluzivní vzdělávání je v několika posledních letech předmětem mnoha diskuzí, má své příznivce, ale i odpůrce.  Mají pravdu ti, kteří se domnívají, že děti by se měly společně vzdělávat, učit se spolu žít, nebo ti, kteří jsou přesvědčeni, že dětem se nejlépe bude dařit, když ti, kteří mají nějaké speciální vzdělávací potřeby, budou vzděláváni odděleně? Podívejme se nejprve, co říkají některé důležité dokumenty, ke kterým se zavázala i naše republika.

Základním dokumentem upravujícím práva dětí je Úmluva o právech dítěte, která zakazuje diskriminaci kteréhokoli dítěte včetně dětí se zdravotním postižením. V roce 1994 uspořádalo UNESCO ve španělské Salamance mezinárodní konferenci, v jejíchž závěrech byl kladen důraz na inkluzivní vzdělávání jako …  „nejefektivnější prostředek boje proti diskriminačním postojům, naopak je silným podnětem pro vytvoření srdečných a otevřených komunit, vybudování inkluzivní společnosti a dosažení možnosti vzdělávání pro všechny; nadto umožňuje efektivní vzdělávání i menšinové populaci dětí, zvyšuje účinnost a v neposlední řadě i finanční efektivitu vzdělávacího systému“ (UNESCO, Prohlášení ze Salamanky, 1994).  A posledním dokumentem, který naše republika ratifikovala v roce 2009 a tím se zavázala k jeho plnění, je Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením (2006). Mezi zásady úmluvy, které se rozhodly smluvní státy dodržovat, je  mimo jiné i respektování přirozené důstojnosti, nediskriminace, plné a účinné zapojení a začlenění do společnosti, respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením, rovnost příležitostí a respektování rozvíjejících se schopností dětí se zdravotním postižením.

Většina světa jde cestou inkluze a ani naše školy se  nemohou tvářit, že se jich tyto skutečnosti netýkají. V celospolečenských diskuzích sice ještě nyní zaznívá otázka, zda se mají děti vzdělávat společně, ale stále častěji se ozývá, jak toto umožnit.  Domnívám se však, že vzhledem k  materiální, organizační a vůbec celkové náročnosti inkluzivního vzdělávání, je na místě i otázka, proč ho realizovat, vždyť se jedná o úplně jiný koncept školy, než která tu do této doby byla. Je to škola bez bariér, nejen těch fyzických, které se dají  větší či menší finanční injekcí odstranit, ale především je to škola bez bariér, které se vytvořily v nás. Ke zbourání těchto bariér peníze nestačí.

Každý z nás je v určité oblasti výborný a v jiné nedostatečný.  Každý z nás se učíme určité věci určitým způsobem, který nemusí vyhovovat druhému, každému z nás může připadat něco důležitější či hodno zájmu než druhému, každý máme své vnímání světa. Své nedostatečnosti jsme se většinou naučili skrývat či je nějak kompenzovat. Náš svět a naše životy jsme založili na soutěži.  Jak je to jiné, když se ocitneme ve společnosti člověka s handicapem. Tento fakt naprosto ruší jakoukoli soutěživost, kterou často pociťujeme jako stresující, a naopak se navozuje atmosféra podpory, pomoci a spolupráce. Pokud člověku s handicapem přiznáme právo na to být respektován takový, jaký je, pak jsme schopni přiznat i sami sobě nárok na to být přijímáni takoví, jací jsme, a blízko k tomu, abychom takto vnímali i ostatní lidi.

Základní myšlenkou inkluzivní školy je, že každý má právo být vzděláván společně s ostatními, obohacovat svým životním příběhem skupinu svých vrstevníků a nechat se inspirovat a ovlivňovat jejich příběhy. Škola není jen místo, kde se získávají znalosti a dovednosti, ale je to vlastně i první místo, kde se malý človíček stává součástí společnosti, kde se učí sociálním dovednostem a také morálnímu chování.  V inkluzivní škole se učí, jak komunikovat a spolupracovat i se spolužáky, kteří jsou jiní, kteří mají tzv. speciální potřeby, učí se toleranci a porozumění. A naopak děti se speciálními potřebami se učí, jak se mají chovat ve skupině.

Nejdůležitějšími nositeli změny jsou učitelé, kteří musí změnit zažité způsoby práce, opustit vyšlapané cesty postupů. V inkluzivní třídě se často setkávají žáci s různými speciálními potřebami – nejen žáci s vývojovými poruchami učení, ale i ti, kteří mají nějaký handicap fyzický, smyslový či mentální, žáci z málo podnětného prostředí  i cizinci. Navíc není téměř možné vzít diagnózu dítěte a podle typu handicapu použít obecně platné postupy pro daný případ. Vždy je třeba na prvním místě vidět konkrétního žáka s jeho možnostmi. Učitel se musí naučit spolupracovat s těmi, kteří mu v jeho práci pomáhají – speciálními pedagogy a asistenty. Zvládnout toto vše je velkou profesní výzvou – k dalšímu vzdělávání, hledání nových strategií a spolupráci. Cesta k tomu, aby učitel uměl zaměřit pozornost na všechny žáky, není jednoduchá a lehká. Je to proces dlouhý, pracný a plný úskalí. Často tím, že se učitel snaží naplnit potřeby dítěte s handicapem, naučí se volit strategie, metody a formy práce respektující různost a individualitu všech žáků.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že ne každé dítě s vážným handicapem je možné individuálně integrovat do běžné třídy. Jsou tu však i jiné formy – skupinová integrace. K tomu, aby školy takto inkluzivně pracovaly, je zapotřebí nejen materiální podpory, ale i podpory v oblasti lidských zdrojů – speciálních pedagogů, asistentů a psychologů.

Na začátku článku jsem položila otázku -  proč realizovat inkluzivní vzdělávání, když s sebou  nese  spoustu práce, přehodnocení dosavadních postupů, změnu myšlení.

Děti, které získaly zkušenost ze soužití se spolužákem s autismem, vědí, jak pomoci, umějí přijímat jinakost. Naopak handicapovaný chlapec se naučil komunikovat se svými vrstevníky, stejně jako oni s ním. Našel si mezi nimi kamarády, kteří mu pomáhali, a protože bydlí v blízkosti jejich bydliště, bude součástí jejich komunity. Kdyby nechodili spolu do školy, byl by to jen cizí člověk se zvláštními projevy chování.

A v tomto krátkém příběhu je skryta odpověď na otázku. Díky dobře vedenému inkluzivnímu vzdělávání se nebude vytvářet společnost, z níž jsou vylučováni lidé, které vnímáme jako nějak odlišné.