Inkluzivní vzdělávání

Inkluzivní vzdělávání jako pojem moderní pedagogiky

Mgr. Iva Pikalová

Inkluzivní vzdělávání je pojmem z moderní pedagogiky, který je zejména laické veřejnosti téměř neznámý. Inkluzivní vzdělávání můžeme jednoduše vnímat jako systém, který zajišťuje společné vzdělávání co nejširšímu spektru osob, pokud se týče jejich odlišnosti. Tyto odlišnosti se mohou týkat druhu postižení, příslušnosti k minoritě či etnické skupině, náboženského vyznání a jiného. V odborné literatuře nalezneme, že podstatou inkluzivního vzdělávání je změna pohledu na dítě, které ve vzdělávacím systému selhává. Při takovémto neúspěchu dítěte je třeba hledat bariéry v systému, a ne je hledat a stigmatizovat u jednotlivce samotného. Nejen díky proměně atmosféry školy umožňuje inkluzivní vzdělávání začlenit děti se specifickými potřebami do hlavního proudu včetně dětí s těžkými postiženími[1]. Inkluze ve školství směřuje k inkluzi sociální, tedy efektivnímu začlenění různorodých osob do života společnosti a zároveň přípravě společnosti na život s osobami s výše zmíněnými odlišnostmi. I mezi odborníky na vzdělávací problematiku však tento přístup k pojetí výuky i celého systému vzdělávání způsobuje nejednotnost, a často i zcela protichůdné názory. Tato skutečnost je jedním z důvodů, proč česká školská politika stále nekráčí jednotně a inkluzivním směrem.

Co říkají fakta?

Najít relevantní fakta týkající se vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (zákonné označení žáků s odlišnostmi) v českém školství není jednoduchý úkol. Důvodů je hned několik. Pokud budeme vycházet z definice žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, kterou nabízí § 16 školského zákona[2], nalezneme tři kategorie osob: se zdravotním postižením, se zdravotním znevýhodněním, se sociálním znevýhodněním.

Statistiky, které se týkají vzdělávání těchto tří skupin žáků, se v převážné míře týkají pouze prvních dvou. Žáci se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním jsou zpravidla velmi dobře zmapovatelní, protože k jejich „označení“ je potřeba vyšetření ve školském poradenském zařízení (SPC nebo PPP) a jeho výstup ve formě doporučení. Naproti tomu žáky sociálně znevýhodněné, kam ve velké míře spadají děti romské, již tak jednoduše identifikovat nelze. Důvodem je nejasná legislativa v oblasti sběru etnických dat a skutečnost, že i samotné menšiny sběr odmítají[3]. Druhou příčinou pak může být terminologická nejednotnost, kdy sociálně znevýhodněný žák není totéž co žák romský.

Ze statistik Ústavu pro informace ve vzdělávání se tedy například dozvíme, že ve školním roce 2011/2012 bylo individuálně integrováno do běžných tříd 39 160 žáků se zdravotním postižením, z toho 946 tvořili žáci s autismem[4]. Bohužel se již nedozvíme, kolik sociálně znevýhodněných žáků je v českém školském systému vzděláváno ani to, zda jsou individuálně integrováni v běžné škole, či jsou zařazeni do tzv. škol praktických, které jsou typem škol speciálních.

I tato neutěšená a nepřehledná situace byla jedním z důvodů, proč Veřejný ochránce práv, jako orgán dohlížející i na problematiku rovného přístupu ke vzdělání, zahájil v roce 2011 výzkum[5], kterým se pokusil zjistit procentuální zastoupení romských žáků na základních školách praktických. Výsledkem jeho zkoumání bylo, že romské děti tvoří 32 % žáků základních škol praktických při celkovém zastoupení 1,4 – 2,8 % v populaci České republiky. Za tuto praxi je náš stát dlouhodobě kritizován. Nejsilněji tento výrok zazněl v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v případu D. H.[6], kdy soud vyslovil nepřímou diskriminaci romských žáků v přístupu ke vzdělání.

I přes chybějící statistiky víme, že úroveň vzdělanosti českých žáků klesá, jak dokazují i poslední testy PISA[7] z roku 2009. Segregační vzdělávání má také své ekonomické dopady, jak potvrzuje studie Světové banky[8] z roku 2009, kdy Česko ztrácí ročně odhadem 16 miliard.

Co říká zákon?

Ústava České republiky ve svém čl. 33 uvádí: „Každý má právo na vzdělání.“ Slovo každý je zde jednoznačným vodítkem, že vzdělání se má dostat všem jednotlivcům bez rozdílu. Implicitně pak z ústavní věty vyplývá, že poskytnuté vzdělání má dosahovat určitých kvalit či standardů. Česká školská legislativa pojem inkluze nezná. Zakotven je pouze pojem integrace[9] v prováděcí vyhlášce ke školskému zákonu, přičemž přednost má individuální forma před skupinovou. Školy zároveň po novele vyhlášky 73/2005 Sb.[10] nemohou odmítat žáky s odůvodněním, že jejich přijetí neumožňují podmínky a možnosti školy. I přes tyto dílčí úpravy nedává česká legislativa jednoznačný návod školám, jakým způsobem vést vzdělávání svých žáků. Proto v současné době existují školy, které inkluzivní vzdělávání aplikují[11], a školy, které dále konzervují segregační systém, tedy oddělené vzdělávání žáků s odlišnostmi.

Co z toho plyne?

Kvalita českého školství prokazatelně upadá. Nesnášenlivost ve společnosti roste, a to nejen mezi mladými. Žáci a studenti berou školu jako nutné zlo a zaměstnavatelé si stěžují na nepoužitelnost absolventů. Řešení? Nebudu zde tvrdit, že inkluze je všelék, ale z pohledu současné situace se zdá, že zavedení inkluzivního vzdělávacího systému v České republice by mohlo mnohému pomoci. Žáky i učitele vede k větší toleranci, otevírá obzory, klade důraz na schopnosti a dovednosti, nikoliv pouze na znalosti vzdělávaných a v konečné fázi přispívá k většímu zapojení různorodých skupin společnosti do pracovního procesu, a tím nevyhnutelně šetří státní pokladně peníze na výplatu dávek sociální pomoci. A pokud zde jednoho dne chceme mít společnost vyspělou a konkurenceschopnou, nelze začít nikde jinde než právě u vzdělání.