Návazné služby pro mladé lidi odcházející z náhradní péče

Oponentní komentář k textu PhDr. Pavla Pěnkavy

Mgr. Petr Pražák

Objektem zájmu autora je chovanec ústavní péče. A to právě v té části svého života, kdy se – alespoň formálně – stává mladým dospělým a opouští  instituci, jež mu po většinu dosavadního života nahrazovala skutečný domov.  Autor se zabývá riziky, jež mladého dospělého v této době či krátce po ní ohrožují, a uvažuje o významu a roli sociálního kurátora pro tyto klienty. Právě tuto úvahu vnímám jako nejpodstatnější část textu.  Závěrem naznačuje dosud nevyužité rezervy své profese jakož i možnosti jejího směřování.

V autorově textu bych se dotkl několika bodů, které by dle mého názoru byly hodny dalších úvah a zamyšlení, případně následných diskuzí. Kupříkladu autor textu zmiňuje představu, že na člověka opouštějícího ústavní zařízení nelze nahlížet jako na neschopného samostatného života. Paušálně jistě ne. Je však smutnou skutečností, že existuje určité procento odchovanců ústavních zařízení, kteří se samostatným životem mají značné potíže. Za samostatného přitom považuji takového jedince, který (bez ohledu na to, zda dětství prožil v ústavní či rodinné výchově) nezůstal viset v síti státních podpor, ale je schopen si najít a udržet práci, žít bezúhonně a všemi svými aktivitami se pohybovat v legální, nikoli černé nebo šedé zóně.

Nevím, kolik takových na státu či jiných podporách nezávislých, samostatných, bezúhonných a bezproblémových bývalých ústavních chovanců existuje, ovšem nepochybuji  o nich a fandím jim. Bohužel však jsou čísla hovořící o počtech soudně trestaných „exústavních“ dětech smutná, protože jsou vysoká. Úplná samostatnost bývalých ústavních chovanců tak žel zůstává spíše v rovině poněkud idealizovaného přání pracovníků pomáhajících profesí a koneckonců i společnosti.

O kousek dále v textu autor k polemice přímo vybízí. A to ohledně otázky přetřásané již dlouho, často emotivně a snad všemi dotčenými obory. Totiž kdeže je ta hranice (a jak a zda ji vůbec lze stanovit), kdy problematické rodinné prostředí dítěti více škodí, než dává a celkově je pro ně více devastující, než přechod do ústavní péče.  Osobně se domnívám, že a) ústavní péče i při případné sebevětší péči zaměstnanců ústavu a vůbec celého systému vždy představuje pro dítě újmu, a to ve více rovinách. Také se však domnívám, že b) v případě dětí některých rodin je ústavní péče tou lepší, resp. méně špatnou variantou.

Tím se také dotýkáme dnes aktuálního tématu, nakolik vlastně je nutné (a etické!) udržovat dítě v takovém  „rodinném“ prostředí, kde sice existují pokrevní příbuzní, ovšem vztahy a/nebo způsob života jsou vysoce defektní a kde je dítěti poskytováno minimum možností k rozvoji i šancí do budoucna.

Z dalších témat autorem spíše naznačených bych zmínil to, které předpokládá fungování systému podpory těchto lidí za předpokladu, „že se bude na dospívajícího člověka systematicky a výchovně působit“. Obávám se, že výchovně působit na dospívajícího bude mít podobný efekt, jako vzít si černé šaty tři dny po pohřbu. Je to pěkné, snaha se cení, ale jinak je to dost pozdě, a tudíž k ničemu.

Autorem zmíněné výchovné působení bude mít efekt pouze tehdy, začne-li se s ním co nejdříve po vstupu dítěte do institucionální péče, dlouho před dospíváním. Jinde autor zmiňuje nutnost věnovat obzvláštní péči bezprostředně povýstupnímu období, zejména u mladých dospělých s absentujícími uspokojivými vztahy. K tomu mám spíše otázku: nejsou právě zde u kurátorů případné dosud nevyužité rezervy? Mám tím na mysli zejména kvalitativní posun práce kurátora od dnes již tuším mizejícího neosobního úředníka ke spíše dosud budoucnosti patřícímu osobnějšímu, přátelštějšímu, přesto stále profesionálnímu vztahu kurátora s klientem. Takový vztah (či alespoň podmínky pro něj) by měl kurátor vytvářet s určitým časovým předstihem, nejlépe v řádech let či alespoň měsíců, vybudování vztahu chvíli trvá.

Na závěr bych zmínil ještě jednu rezervu v práci kurátorů, kterou autor přímo zmiňuje a kterou mohu posoudit osobní zkušeností: Přestože pěstounská péče není co do kvality ani intenzity blízkých vztahů s běžnou ústavní péčí srovnatelná, klienti pěstounské péče by podporu kurátorů asi potřebovali více, než ji v současnosti mají.

Jak jsem zmínil v úvodu, tento text představuje spíše velmi letmé podoteky tam, kde je dle mého názoru prostor pro diskuzi. A to je tam, kde není daná problematika příliš uchopena nebo podpořena odborně, zkušenostmi či konsenzem. Z oněch podoteků je patrné, že pro posun v těchto případných diskuzích je nezbytně nutné daný fenomén nadále zkoumat. V případě mladého dospělého opouštějícího ústavní zařízení vnímám rezervy stran našich znalostí a chápání jeho motivací, schopností, potenciálu. Jedině toto pochopení, domnívám se, by snad mohlo do budoucna přispět ke zlepšení celkově dosud nepříliš jistých vyhlídek těchto lidí.