ČÍ
JE DÍTĚ?
Žízeň a hlad vyřešit umíme.
Uvědomujeme si ale vždy všechny
potřeby ohrožených dětí?
Hledejme odpověď společně.
10.7.2013
K aktuálně zveřejněnému tématu dohod o výkonu pěstounské péče Vám přinášíme další příspěvek. Tentokrát se jedná o pojednání o legislativním ukotvení dohod, které jsou novým institutem v rámci pěstounské péče. V rámci dohod o výkonu pěstounské péče jsou upravována práva a povinnosti pěstounů, které jsou specifikována dle konkrétních potřeb dítěte a rodiny. Pěstoun by měl dohodu uzavřít s takovým subjektem, u kterého si myslí, že bude schopen lépe zabezpečit potřeby dětí a pěstounů, např. jim zajistí lepší psychologickou pomoc, odlehčovací službu či systém vzdělávání. Ministerstvo práce a sociálních věcí nabídlo zainteresovaným subjektům vzor dohody o výkonu pěstounské péče a městským úřadům taktéž vzor správního rozhodnutí.
26.6.2013
Příspěvek na toto téma pro nás zpracovala i psycholožka zlínského občanského sdružení STROP Mgr. Veronika Hofrová. Velmi prakticky popsala práci s dohodami v rámci jedné regionální neziskové organizace. „V praxi se ukazuje, že dohody o výkonu pěstounské péče jsou pro řadu pěstounů nesrozumitelnou komplikací, která jim ukládá plno nových povinností, o jejichž smysluplnosti pochybují. Jedná se zejména o pěstouny, kteří vychovávají přijaté děti už řadu let a zejména pak o pěstouny, kteří mají děti v tzv. příbuzenské pěstounské péči, nejčastěji pěstouni prarodiče. Jejich rozčarování je často srozumitelné – jakoby nastoupili do vlaku, kterému uprostřed cesty změnili jízdní řád a najednou jedou úplně jinam.,“ doplňuje Mgr. Hofrová.
9.6.2013
Podle novely zákona o sociálně – právní ochraně dětí mají pěstouni nově nárok na celou řadu podpůrných služeb. O jaké služby se jedná, se dozvíme konkrétně v § 47a zmíněného zákona. Jde například o právo na odborné poradenství, na poskytnutí pomoci při zajištění péče o svěřené dítě, na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci nebo o právo na zprostředkování nebo zajištění možnosti zvyšovat si znalosti v oblasti výchovy a péče o dítě.
Autorské příspěvky > Archiv > Návazné služby pro mladé lidi odcházející z náhradní péče > Návazné služby pro mladé lidi z pohledu poskytovatele sociálních služeb / Bc. Tereza Ševčíková > Oponentní komentář k textu Bc. Terezy Ševčíkové / Bc. Jana Fránová >
Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.
Oponentní komentář k textu Bc. Terezy Ševčíkové
Bc. Jana Fránová
K příspěvku se vyjadřuji z pohledu poskytovatele sociální služby Domu na půl cesty v Kralupech nad Vltavou. Ten svým klientům slouží od roku 2004 a je provozován Arcidiecézní charitou Praha. V roce 2006 vznikla v objektu další sociální služba Azylový dům pro matky s dětmi.
Dům na půl cesty v Kralupech nad Vltavou slouží mladým lidem ve věku od 18 do 26 let opouštějícím školská zařízení pro výkon ústavní péče a těm, kteří sice neopouští ústavní zařízení, ale jsou v obdobné situaci (absence rodinného a materiálního zázemí). Slouží i pro ty mladé lidi, kteří jsou propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranné léčby a nemají se kam vrátit. Jsme jediné zařízení svého druhu v okrese Mělník a naše kapacita je dostatečná.
V zařízení je pro službu Dům na půl cesty určeno 5 garsonek s příslušenstvím (každá garsonka obsahuje kuchyňský kout s dřezem a elektrickým dvouvařičem, WC, umyvadlo, sprchový kout). Pokoje jsou plně vybaveny nábytkem a lednicí. Ubytování se poskytuje na dobu zpravidla nepřevyšující jeden rok.
Uživatelé sociální služby Dům na půl cesty mají za pomoci sociálního pracovníka a pracovníků v sociálních službách snadnější cestu nejen k navazování běžných společenských vazeb, ale i k získání psychické stability, patřičné dávky sebedůvěry a víry v sebe samé. Základem sociální práce je akcent na samostatnost klienta, na individuální práci s klientem, citlivý a empatický přístup i vzhledem k nízkému věku klientů a jejich časté citové deprivaci.
Souhlasíme se stanoviskem, že jeden rok je krátká doba na vyrovnání se s handicapem ústavní výchovy, s flustrací a deprivací. Dle našich zkušeností také není možné stanovit ideální délku pobytu, ta je opravdu pro každého z klientů individuální.
Nemyslíme si však, že je potřeba dlouhodobá a nepřetržitá forma podpory tak intenzivní, jako je služba Dům na půl cesty. Jako ideální řešení u většiny klientů se nám jeví možnost odchodu z Domu na půl cesty do návazného zařízení (např. sociální rehabilitace), kde si klient může bezpečně vyzkoušet schopnost žít samostatným způsobem života. I zde je však potřeba dostatečné ambulantní podpory.
Dále by klienti měli mít možnost „selhat“ tak jako jejich mladí vrstevníci. Ve většině selhání mladých dospělých z funkčních rodin dojde k tomu, že slečna nebo mladík se z pronajatého bytu, ubytovny atd. mohou vrátit zpět do své rodiny. V případě ztráty zaměstnání, třeba i z důvodu neomluvené absence, nebo bydlení, třeba pro stálé spory se spolubydlícími, by tedy i bývalí klienti Domů na půl cesty měli mít možnost návratu do této služby.
Zde mají ale problém ti poskytovatelé služby, kteří jsou financováni z individuálních projektů krajů. Dle metodiky IP Středočeského kraje si poskytovatel nemůže vykázat klienta, kterému poskytne opakovaně službu v témže roce, jako klienta nového, a proto je zde riziko nenaplnění indikátoru – počet podpořených osob.
Co se týče poplatků za službu, 505/2006 Sb., vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách uvádí od začátku roku 2012 možnost úhrady 120 Kč denně celkem včetně provozních nákladů souvisejících s poskytnutím ubytování. Zde bohužel nevidím možnost, jak účinně zapojit klienty do hospodaření s energiemi. I když má služba ve svých pravidlech stanoveno, že klient neplýtvá vodou a elektrickou energií, těžko lze toto kontrolovat, a tak rozumím negativnímu vnímání paušálních plateb pracovníky občanského sdružení Pod křídly.
Myslíme si, že mladí dospělí, kteří k nám přichází z dětských domovů, jsou čím dál tím lépe seznámeni s reálným životem, než tomu bylo dříve. Naproti tomu klienti výchovných ústavů jsou často realitě dost vzdáleni. Možná je jedním z důvodů, proč tomu tak je, větší zájem různých subjektů o vzdělávání a zájmové aktivity dětí z dětských domovů včetně finanční podpory než o děti z výchovných ústavů (veřejností vnímáno: zlobivých, problémových).
Bc. Jana Fránová
Autorka pracuje sedmým rokem v Arcidiecézní charitě Praha ve Středisku v Kralupech nad Vltavou - Domě na půl cesty a Azylovém domě pro matky s dětmi. Je sociální pracovnicí a zástupkyně ředitelky střediska. Vystudovala VŠ zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety - bakalářské studium. Je také koordinátorkou projektu "Podpora rodičovských kompetencí osamělých matek v azylových domech ADCH Praha". Je členkou Odborné koalice pro domy na půl cesty a členem Koalice charitních azylových domů pro matky s dětmi.