Dlouhodobá příprava dětí v ústavní péči na samostatnost

Příprava mladých lidí z pohledu ředitele výchovného ústavu

Mgr. Bc. Josef Michálek

Příliš široké téma na možný vymezený prostor. Na začátku je potřeba si říci, o jakém zařízení se vzhledem k tématu budeme zmiňovat. Jiné je jistě pojetí přípravy dětí /člověk do 18 let/ v dětském domově, jiná bude příprava ve specializovaném výchovném ústavu, jiná bude v diagnostickém ústavu. Z hlediska přípravy dlouhodobé je možné vyloučit diagnostické ústavy, jejichž prvotním a prioritním cílem není příprava na samostatný život a také délka pobytu dětí je krátká. Otázku dlouhodobé přípravy v dětských domovech přenechme na samostatné téma a věnujme se nyní ústavům výchovným. Obecně platí, že co zařízení, to jedinečný přístup k otázkám a realizaci přípravy na samostatný život. Dovolím si pro některá srovnání níže vycházet z mé praxe a poznatků z konkrétního zařízení, a nelze tudíž vše chápat v rovině obecně platící.

Nutno podotknout, že téma je aktuální a každodenní konfrontace dětí s životem mimo zařízení sama nutí tyto otázky řešit. Nutno přiznat, že i při svědomité snaze je stále propast mezi životem v zařízení a životem po ukončení ústavní výchovy obrovská.

Faktory ovlivňující kvalitu a úspěšnost přípravy se mimo ty dodnes známé rozšiřují o fakt, že délka pobytu dětí ve výchovném ústavu se obecně zkracuje, hledají se možnosti, jak učinit pobyt dítěte co nejefektivnější z pohledu nápravy všeho pokaženého, a snahou je návrat dětí zpět do rodinného prostředí. V některých případech je tento proces úspěšný, ve většině případů, kdy se děti dnes dostanou až do výchovného ústavu, je tento proces z důvodů závažných poruch chování nemožný.

Zde nastupuje mravenčí a někdy zdánlivě marná snaha pracovníků výchovných ústavů, kteří mají za úkol, mnohdy dosti omezenými prostředky, dosáhnout nápravy, znovu nastavení hodnot, nasměrování, odhalení a vyřešení neznámého a právě také připravení dětí na budoucnost a život samostatný.

Klasickou přípravou, tradiční, vycházející ze seberealizace v dospělosti je příprava na budoucí povolání, tedy studium. Nabídka studijních oborů je dnes poměrně široká, kvalita vzdělávání vzhledem ke slučování a spojování tříd a ročníků je diskutabilní. Mimo školy při zařízeních je dnes již běžná praxe navštěvování škol mimo zařízení. Procento dětí, které toto zvládnou vzhledem ke svému etopedickému zatížení, je též omezené. Pestrost nabídky vzdělávacích oborů je dána rámcovými vzdělávacími programy, omezující pro ústavy je jistě délka vzdělávání, kdy většina studijních oborů je tříletá, a průměrný pobyt dítěte ve výchovném ústavu nepoměrně kratší. Jen malé procento dětí se po opuštění zařízení vrací k sebevzdělávání. Chybí nám tedy studijní program krátkodobý. Cestou jsou rekvalifikace, jejichž realizace je však pro většinu naší cílové skupiny téměř nemožná. V našem zařízení je možná realizace tzv. kompetenčních kurzů, kdy se děti v rámci časově omezeného sebevzdělávání a výchovy naučí konkrétní dovednosti, kterou poté bezpečně ovládají a mohou ji použít v životě. Proti nám však stojí fakt, že tyto aktivity nejsou zatím nijak akreditovány a jejich realizace je spíše v rovině výchovné. Také výstup je omezený na praktické prokázání zvládnutí kompetence a jakýsi diplom o tom, že dotyčný umí bezpečně…

Co se týče přípravy na budoucí život dětí z pohledu obligatorní výchovy, nevidím žádný problém v oblasti materiálního zabezpečení. To ale i z pohledu opačného, kdy je často poukazováno na nadstandardní vybavení. Většina zařízení je vybavena standardně ve srovnání s většinovou společností. Lepší a estetičtější prostředí je motivující i pro ty, kteří jej doma nezažili. V našem zařízení se na veškerém pojetí výchovné skupiny podepisují děti samy, a to nejen nápady, ale i samotnou realizací. Krom různých afektových jednání se jim potom opravdu nechce psát na skříně a škrábat kosočtverce do zdí. Paradoxem pro mě i pro děti pak je nejmenovaná návštěva, která trvá na tom, že děti mají právo mít zamčené skříně a pokoje a ze skupiny, kterou směrujeme do příjemné přirozené podstaty, se nám zpět stává nedůvěryhodný prostor.

Je nutné, aby děti, které vychází ze zařízení, uměly pracovat s penězi, uměly se orientovat na běžných úřadech, aby se uměly postarat o jídlo, a to z pohledu dlouhodobého. Je nutné, aby měly chuť zapojit se do běžného života, aby měly nutkání pracovat a poté zažily pocit, že mohou ovlivnit kvalitu bytí. Je nutné, aby uměly normálně žít, staraly se přiměřeně o své zdraví a uměly se postarat o své děti. Kolem sebe vidíme, že toto nezvládají i někteří dospělí, kteří ústav nikdy nezažili, a je pravdou, že sociální politika státu ne vždy k tomuto vybízí. Různými činnostmi se snažíme k těmto ušlechtilým cílům přiblížit. Konkrétně je to pak přímá činnost sociálních pracovnic s děvčaty v zařízení i mimo něj na úřadech. Přednášky a pracovní skupiny, kdy děti teoreticky a poté i reálně vyřizují pod vedením sociální pracovnice úřední úkony týkající se jich samotných.

Dále obecně i u nás je důležité zaměření výchovné činnosti na přípravu vedení domácnosti, na zájem o svou image, ale i na přípravu jídel dětmi pod vedením vychovatele i nutričního terapeuta, a to ne ve smyslu pečení hranolek ve friťáku, ale přípravy jídelního lístku se zřetelem na nutriční hodnoty apod. Další oblastí je velmi důležitá podpora finanční gramotnosti dětí tím, že jim umožníme manipulaci s jejich financemi, umožníme podílet se na rozpočtu domácnosti, v našem případě výchovné skupiny, ale zároveň jsou přirozeně nuceni nést odpovědnost za své jednání a konání… Vrcholem příprav na samostatný život je v našem zařízení cvičný byt, kde pobyt není podmíněn žádnou hodnotící škálou, pouze posouzením osobnostní vyzrálosti jedince, který vstupuje do role samostatného člověka s možností samostatného posuzování a rozhodnutí ve všech běžných denních úkonech. Problémem však může být selhání jedince, jelikož se jedná o nezletilé mladé lidi, v pozadí se svými zákonnými zástupci a jejich názorem na věc a s přihlédnutím na nezakotvení podobných aktivit v našich právních normách. Za zmínku stojí také fakt, že ne každé dítě zvládne náhlou změnu v organizaci svého života a selhává právě kvůli poskytnutému volnému prostoru. Avšak právě to, že má možnost to i opakovaně vyzkoušet nanečisto, zmenšuje propast při reálném propuštění z ústavu.

Na závěr jen pozitivní osobní zážitek, kdy vidím bývalou dívku na veřejné akci, kterou doprovází manžel a děti.