Diskutujte k tématu Dlouhodobá příprava dětí v ústavní péči na samostatnost

Dlouhodobá příprava dětí v ústavní péči na samostatnost

Oponentní komentář k textu Mgr. Věry Šaškové

Mgr. Jan Folda

Autorka se v textu zaměřuje na popis projektu „Šance pro budoucnost“ a návazného projektu „Krok do života 1“, jejichž cílem bylo zlepšit přípravu mladých lidí odcházejících z dětských domovů na samostatný život. Celým textem se prolíná myšlenka, že současný stav přípravy mladých lidí na odchod z dětského domova (resp. ústavní výchovy) do samostatného života je neuspokojivý a je třeba ho zlepšit. Pozorný čtenář si však po přečtení textu uvědomí, že skutečnost je v této oblasti stále mnohem horší, než by odpovídalo veřejně proklamovanému stavu ústavní péče o děti v České republice.

Hned v úvodním odstavci autorka konstatuje, že po nabytí účinnosti zákona o ústavní výchově č. 109/2002 Sb. bylo třeba investovat velké množství finančních prostředků do nezbytných změn v jednotlivých ústavních zařízeních. Tyto investice byly především spojeny s povinností vytvořit tzv. výchovné skupiny (v případě diagnostických a výchovných ústavů), resp. rodinné skupiny (dětské domovy a dětské domovy se školou), kde počet dětí nesmí převýšit 8. Zároveň autorka dodává, že se díky těmto změnám život dětí v dětských domovech změnil a přiblížil se životu v běžných rodinách. Nepochybně k některým kvalitativním změnám došlo, ale zásadní problémy celého systému ústavní výchovy v České republice nadále přetrvávají, jak na to ostatně opakovaně upozornil i Veřejný ochránce práv, naposledy pak ve své Zprávě ze systematických návštěv školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy[1].

Za mimořádně závažné lze označit především opakovaně prokázané nedodržování práv dítěte, jak je definuje Úmluva o právech dítěte OSN a dále podrobněji specifikují Směrnice OSN o náhradní péči o děti. Není vždy respektováno právo na rodinný život mezi sourozenci. V mnoha případech dochází k nerespektování práva dítěte vyjádřit se ke všem záležitostem, které se ho týkají. Zákonná povinnost zařízení ústavní a ochranné výchovy zajišťovat specifické výchovné a vzdělávací potřeby dětí je často naplňována pouze formálně, existující programy rozvoje osobnosti dítěte v mnoha případech vůbec neplní svou funkci a s dětmi se pracuje pouze velmi omezeně. Není dostatečně respektováno právo dětí na soukromí. Vážným problémem je i mnohdy nedostatečný počet odborného personálu. Samostatnou kapitolu pak představuje problematické zajištění kontaktu dítěte s původní rodinou. V některých případech je komplikován odlehlou polohou zařízení (která dále prohlubuje sociální izolaci dítěte), jindy je kontakt zařízení s původní rodinou pouze sporadický a není aktivně podporován.

Pokud se zaměříme na oblast přípravy mladých lidí na odchod do samostatného života, autorka zde konstatuje, že příprava na samostatný život nemůže začít až těsně před opuštěním dětského domova a že účast dětí v projektu musí být dobrovolná. S těmito obecnými tezemi lze opět jen souhlasit. Pokud se však zaměříme na popis realizace jednotlivých projektů, objeví se řada otazníků, jaký je skutečný stav v jednotlivých dětských domovech, resp. jak jsou (byly) připravovány děti, které se do podobných projektů nezapojí. Autorka např. uvádí, že vznikající vzdělávací programy byly ve své první fázi realizovány v dětských domovech, kde se děti učily dovednostem potřebným pro samostatnou existenci. Znamená to, že před zahájením těchto projektů žádná podobná příprava neprobíhala? Bohužel nikde v článku nelze dohledat informaci o tom, jaký byl vstupní věk dětí do vzdělávacích programů, resp. jak dlouho tato úvodní fáze probíhala a co přesně obsahovala. Pokud se však vrátíme k zákonným povinnostem zařízení ústavní a ochranné výchovy zřídit výchovné, resp. rodinné skupiny, je nepochybné, že tato forma přípravy dětí na samostatný život by měla zcela přirozeně probíhat v tomto prostředí, stejně jako je tomu v prostředí běžné rodiny. Speciální přípravné projekty zaměřené na dovednosti potřebné pro samostatnou existenci by měly vznikat pouze pro děti se specifickými potřebami, které z různých důvodů nemohou potřebné dovednosti získat v prostředí výchovné / rodinné skupiny. Tento způsob přípravy mladých lidí by zároveň v maximálním možném rozsahu dále posiloval představu dětí a mladých lidí o fungování běžné rodiny, která se vyznačuje interakcí mezi jejími jednotlivými členy a vzájemným předáváním zkušeností, znalostí a dovedností v rámci každodenních společných rituálů a činností. Je zřejmé, že se to v současné době v dětských domovech běžně neděje.

Dále autorka konstatuje, že hlavní část aktivit projektu se odehrávala ve fázi, kdy mladí lidé opustili dětský domov a přestěhovali se do tzv. Startovacích bytů. Nepochybně velmi pozitivním prvkem obou projektů bylo zapojení komunitních pracovníků, kteří s mladými lidmi pracovali již v dětském domově a plně převzali péči o mladé lidi po jejich odchodu do samostatného života. Zároveň se však ukazuje, že naprostou nezbytností pro úspěšnou realizaci podobných projektů je nejen získání potřebných odborně zdatných pracovníků, ale ve stejné míře (ne-li významnější) i potřebných Startovacích bytů. Bez nich je prakticky nemožné zajistit bezproblémový přechod mladých lidí z ústavní výchovy do samostatného života. Koncepce sociálního bydlení, která by tento problém mohla řešit, bohužel v České republice stále prakticky neexistuje, a záleží proto jen na zájmu a ochotě jednotlivých obcí tuto otázku řešit. Bohužel se často lze setkat s názorem, že děti odcházejícící z ústavní výchovy nejsou „místní“, proto potřeba pomoci jim při zajištění prvního bydlení není pro danou obec prioritou. Možnosti krajských úřadů nebo jiných státních institucí jsou pak zcela minimální a dětské domovy jsou odkázány na pomoc sponzorů či realizaci obdobných projektů jako byly projekty realizované v rámci Plzeňského kraje.

Bohužel vůbec se z článku nedozvídáme o tom, jakou formu podpory měly možnost získat děti odcházející z dětských domovů mimo tyto dva realizované projekty. Běžnou praxí ve většině regionů České republiky bohužel je, že se mladým lidem po odchodu z dětského domova nabízí jako nejčastější podpůrná sociální služba Dům na půl cesty. Domů na půl cesty je však stále v některých regionech nedostatek a především nejsou schopné ve většině případů poskytnout potřebné služby v podobě individualizovaného doprovázení každého jednotlivého klienta odborným pracovníkem, který s ním bude řešit jednotlivé starosti související s přechodem do samostatného života a případně mu bude schopen zprostředkovat pomoc dalších odborníků. Pokud se mladý člověk rozhodne po odchodu z dětského domova služeb Domu na půl cesty nevyužít, je spektrum nabízených podpůrných služeb minimální, navíc jsou tyto služby ve většině případů soustředěny do větších center. Přirozeným důsledkem tohoto stavu je, že mnoho mladých lidí odcházejících z dětského domova musí řešit velké množství problémů, na které nejsou potřebným způsobem připraveni, a v tomto svém úsilí často selhávají.

Mgr. Jan Folda

Autor od roku 2007 pracoval na různých pozicích ve Sdružení SOS dětských vesniček, naposledy jako programový ředitel a poradce pro práva dětí. Na konci roku 2010 přešel do obecně prospěšné společnosti Informační středisko Mikuláš, kde měl na starosti především projekty zaměřené na zdokonalení systému péče o ohrožené děti v České republice a lepší spolupráci neziskových organizací působících v této oblasti. Od května 2011 pracuje Jan Folda v mezinárodní federaci SOS dětských vesniček (SOS Kinderdorf International), kontinentální kanceláři pro západní Evropu a severní Ameriku na pozici Programme development advisor.

 

Zaslat odkaz na článek

code
obrázek je nečitelný

zavřít X

Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.