Diskutujte k tématu Dlouhodobá příprava dětí v ústavní péči na samostatnost

Dlouhodobá příprava dětí v ústavní péči na samostatnost

Oponentní komentář k textu Mgr. Věry Šaškové

Lucie Brodníčková

Projekt, který paní Šašková publikuje a který probíhá, se nám líbí. Myslíme si, že děti z DD, ale i z NRP se potřebují učit, jak vycházet s penězi nebo jak si sehnat práci. Obecně si myslíme, že děti z DD hlavně potřebují vědět, jak funguje svět okolo nich. K projektu bychom ještě chtěli doplnit pár doporučení  a náš úhel pohledu, tj. co bychom potřebovali my, lidé z DD či NRP, aby nám to v životě pomohlo jít dopředu bez dluhů a bez bydlení na ulici. Jsou věci, které už se nám třeba osvědčily, a myslíme si, že by je mladí lidé mohli zkusit. Jediné, v čem s projektem zcela nesouhlasíme, je to, že projekt se zahajuje v okamžiku, kdy dítě dětský domov opouští. To je podle našeho názoru pozdě. Dítě by potřebovalo, aby ho někdo provázel po celou dobu žití v DD. Rodiče se o vás také přece nezačnou starat, až když opouštíte jejich dům.

První věc, na které jsme se shodli, je potřeba jistoty a zázemí. Uvědomujeme si, že pro lidi, kteří vyrůstají v pěstounské péči, je to ve většině případů jednoduché, prostě mají rodinu a mohou se na ni kdykoli obrátit. Pokud jsou v rodině dobré vztahy, rodiče se snaží dítě podporovat, pomáhat mu a postupně ho osamostatňují, až si dítě / mladý dospělý uvědomí, že už umí hospodařit a vycházet s penězi, že už ví, kam má jít, když potřebuje žádat o práci, a jaké formuláře k tomu potřebuje. Myslíme si, že toto dětem v DD chybí, ta jistota v zázemí, jistota, že se mám na koho obrátit. Celý život žijí pod jednou střechou, plní nějaká pravidla a když jim je 18 a nemohou nebo nechtějí už dál studovat, stojí před dětským domovem a nevědí, kam a jak dál. Moc se nám v projektu líbil ten nápad s komunitním pracovníkem. Ale jak jsme již zmínili, myslíme si, že je to moc pozdě, když dítě pracovníka dostane poté, co DD opustí. Víme, že je náročné sehnat lidi, kteří jsou ochotni a schopni pracovat s dětmi z DD. Podle našeho názoru by děti takového komunitního pracovníka potřebovaly nejméně od 15 let.

Děti určitě nezískají tolik dovedností a zkušeností ve skupině, jako když budou po jednom či po dvou s tím pracovníkem navštěvovat různá místa, pomáhat mu nakupovat, setkávat se s lidmi či rodinami, aby se naučili, jak to ve světě funguje. Mně třeba usnadnilo osamostatňování to, že mě moje mamka brala na nákupy, do banky, na poštu, vše jsem absolvovala s ní. Byla jsem tam já a ona, a ne já a dalších 50 dětí. Různě se mnou cestovala a navštěvovala různé známé. Postupně jsem se naučila cestovat sama a teď dokážu doletět až za oceán. Takže např. má jistota je v tom, že když budu potřebovat dostat se z nějakého problému, s kterým si nevím sama rady, vezmu telefon a volám mamce. Proto si myslíme, že i dítě vyšlé z DD by mělo mít možnost zvednout telefon a zavolat člověku, kterého už delší dobu zná. Mít jistotu v tom, že mu může zavolat i přesto, že už není v projektu. Nám by se nejvíce zamlouvala představa, že by dítě / mladý dospělý mohli zůstat s pracovníkem v kontaktu i po ukončení projektu.

Další názor, který v naší skupině padl, byl ten, že by to nemělo být až zas tolik o té dobrovolnosti. Myslíme si, že by bylo dobré zjistit, proč do toho ten který člověk chce, event.  nechce jít, a podpořit ho v tom, aby se nebál, event. nestyděl zúčastnit něčeho, co ho může v životě posunout. Myslíme si, že kdyby právě děti měly nějakého svého člověka, nemuselo by to být právě o té dobrovolnosti, prostě by ho měly a s ním by byly spojené nějaké aktivity. Domníváme se, že děti, které se nepřihlásí, tak jednají proto, aby např. nevypadaly „hloupě“ před ostatními apod…

Některé děti z DD už mají své „kontakty“ – např. kamarády nebo nějaké příbuzné, u kterých by se rády osamostatňovaly, ale nemusí to být kontakty správné nebo si nemusí být jisti, zda těm lidem mohou věřit. Tady si myslíme, že potřebují radu a pomoc od nějakého doprovázejícího pracovníka, tety či ředitelky. Podle našeho názoru by bylo dobré, aby byl ten dotyčný člověk zvenku nějak prověřen a připraven na to, jak má s člověkem z DD pracovat a pomáhat mu na jeho cestě k samostatnosti. Myslíme si, že by byly dobré pravidelné návštěvy a zprávy od toho člověka, který si vzal mladého dospělého pod svá křídla.

Shodli jsme se na tom, že děti z DD mají po jeho opuštění málo peněz. Jedna členka z naší skupiny vznesla svůj pohled - zkušenost z jejího DD. Říkala, že jim část jejich kapesného byla ukládána na vkladní knížku stejně jako peníze, které od někoho dostali. Po opuštění DD knížku dostali a pomohla jim při jejich osamostatnění. Domníváme se, že vycházení s penězi je obtížné jak pro děti z DD, tak i pro děti z NRP. Jeden člen našeho kruhu uváděl, že když žil v DD a jezdil na internát, dostával velmi málo peněz – v podstatě hlavně na cestu, a bylo tedy velmi těžké s nimi vyjít. Jedna z našich členek, která žije v PP dostává na měsíc od pěstounů určitou částku, s kterou si hospodaří a kterou si vyúčtovává.

Již jsem uváděla, že rodiče nás, dětí v NRP, nás v životě doprovází a postupně na nás přenášejí zodpovědnost. U dětí z DD se domníváme, že jsou do života hozeny – nejsou zvyklé se o nic starat, a pak náhle je všechna zodpovědnost na nich. Buď jdou do Domu na půli cesty nebo na ulici, event. se vrátí do biologické rodiny, což ale málokdy trvale funguje. Myslíme si, že by bylo fajn, kdyby jim někdo pomáhal chvilku platit nájem a učil je vše, co je pro samostatný život potřeba. Myslíme si, že by také potřebovaly někoho, kdo jim pomáhá a postupně se vzdálí, ale na telefonu bude kdykoli. Ve skupině padl také názor, že děti z DD by potřebovaly, aby jim např. banka poskytla bezúročnou zvýhodněnou hypotéku na dům či byt. Víme, že to není jednoduché, ale kdyby taková možnost byla, třeba by tolik dětí z DD neskončilo na ulici. K tomu jsme si říkali, že by bylo fajn, kdyby ty děti z DD, které třeba projdou nějakým kurzem na zvýšení kvalifikace, byly nějak upřednostněny při hledání práce. Bylo by dobré, kdyby bylo zohledněno, že prošly kurzy či projekty.

Nám, členům KM, dále pomohlo, že jsme se účastnili přednášek lidí, kteří vyrostli v PP a už odešli a žili samostatně. Říkali nám, co zažili, jak zvládali své osamostatnění, co pro ně bylo obtížné a co jim pomáhalo. Myslíme si, že i děti z DD by potřebovaly přednášky s lidmi, kteří  DD prošli a osamostatnili se. Bylo by pro ně dobré mít ten náhled od člověka, který vyrůstal ve stejných podmínkách jako oni. Měly by vidět, že všechno není růžové a jednoduché.

Závěrem bychom chtěli říct, že jak my, tak i děti z DD, potřebujeme věřit sami sobě a také potřebujeme, aby někdo věřil, že to dokážeme, že se postavíme na vlastní nohy. Protože já ze své zkušenosti mohu říci, že kdybych neměla mamku a oporu v ní, nezvládnu ten život asi vůbec. Víme, že jim nikdo nenahradí to, co promeškaly, ale myslíme si, že je jim alespoň možné pomoci, aby našly cestu k sobě samým. A až jednou budou chtít založit rodinu, aby jí mohly dát vše, co jim chybělo.

Na závěr bychom ještě chtěli mladým lidem z DD něco vzkázat: Studuj, nauč se věřit sám sobě, využij každé příležitosti, která se ti naskytne, nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit. Snaž se dávat si menší cíle a plnit je. Myslíme si, že vše zvládneš, neboj se.

Lucie Brodníčková

Autorka je vedoucí skupiny s názvem Kruh mladých. Jedná se o neformální skupinu mladých lidí z náhradní péče (pěstounská péče, adopce či dětských domovů).

Zaslat odkaz na článek

code
obrázek je nečitelný

zavřít X

Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.