Pěstounská péče na přechodnou dobu

Oponentní komentář k textu Bc. Martiny Kučerové

Bc. Lenka Fořtová LL.B.

PROČ U NÁS NEROZKVÉTÁ PĚSTOUNSKÁ PÉČE NA PŘECHODNOU DOBU?

Jak výstižně popisuje autorka příspěvku Pěstounská péče na přechodnou dobu, není tento typ náhradní rodinné péče o děti u nás dostatečně rozvinut ani doceňován.

Můžeme souhlasit s názorem, že pěstounská péče na přechodnou dobu (také označovaná jako krátkodobá) je pro pěstouny a jejich rodiny v mnohém náročnější než „klasická“ dlouhodobá pěstounská péče a že je nutné nastavit podpůrné služby tak, aby ji pěstouni dobře zvládali a byla ku prospěchu dětí.

Také jistě nebudeme rozporovat tvrzení, že systém finančního ohodnocení pro pěstouny (dlouhodobé i krátkodobé) musí být jasně nastaven, aby pěstouni byli za svou práci adekvátně odměňováni a mohli se plně věnovat jejímu výkonu bez obav o své materiální zabezpečení.

Autorka příspěvku klade otázku, proč máme po bezmála šesti letech jen málo pěstounských rodin připravených přijímat děti na dobu přechodnou. Na tuto otázku jistě neexistuje pouze jediná odpověď, jediný důvod. Důvodů je celá řada a jsou dány především současným nastavením systému, který v této oblasti neumožňuje potřebný rozvoj.

Ráda bych nastínila alespoň některé z důvodů pro zatím jen malé rozvinutí pěstounské péče na přechodnou dobu, které vidím:

Co je obsahem pěstounské péče na přechodnou dobu

Principielně by se měla pěstounská péče na přechodnou dobu využívat u dětí, u nichž existuje perspektiva brzkého návratu do biologické rodiny. Předpokladem je, že po celou dobu pobytu v krátkodobé pěstounské péči pracuje spádový místní úřad prostřednictvím sociálních pracovníků, pěstounů, kteří se o dítě dočasně starají, a dalších organizací, často neziskových, s rodinou dítěte na řešení jejích problémů a zlepšení situace tak, aby se do ní dítě mohlo zase vrátit.

A proč to nefunguje

Problém první: Pracuje se u nás s biologickými rodinami systémově tak, aby vůbec existovala perspektiva návratu dítěte do ní? Nebo se čeká, až si „problémová“ rodina tzv. upraví podmínky, což v případě jejího znevýhodnění, ať již ekonomického, sociálního, vzdělanostního, etnického (ano, nezní to korektně, ale v naší společnosti etnické znevýhodnění reálně EXISTUJE) či jiného prostě často není bez podpory zvenčí možné?

Problém druhý: Odebíráme děti z rodin proto, abychom je tam zase vraceli? Tedy pouze z důvodu zajištění jejich bezpečí mimo rodinu na dobu nezbytně nutnou, než rodinu podpoříme natolik, aby byla schopna bezpečné prostředí pro dítě zajistit a ono se do ní mohlo vrátit?

Problém třetí: Často se setkávám s argumentem, že po zrušení kojeneckých ústavů, neřkuli i dětských domovů, prostě nebudeme mít dostatek pěstounů, kteří se o děti vyrůstající nyní v ústavech budou moci postarat. Logika je to zvrácená, protože zvrácená je naše praxe. Pokud budeme dále postupovat tak, že kvůli sociálně-ekonomickým problémům budeme umisťovat děti mimo jejich rodiny, nikdy nebudeme mít pěstounů dostatek a ústavy nám budou praskat ve švech. Pokud však podpoříme rodiny, které se ocitnou v problémech nebo nezvládají péči o své děti adekvátně, a děti v nich budou moci zůstávat či se do nich vracet, nebudeme pěstounů nikdy potřebovat ani zdaleka tolik, kolik nyní máme personálu v ústavech. Navíc část personálu bude se svými zkušenostmi, znalostmi a přístupem jistě velmi dobrými pěstouny, nemusíme hledat všechny nově.

Problém čtvrtý: Počítají odborníci v praxi (sociální pracovníci, personál ústavních zařízení aj.) s tím, že umístění dítěte mimo rodinu je DOČASNÉ? Zkušenost a statistiky ukazují, že nikoli; naopak si pěstujeme umisťování dětí mimo rodinu na dlouhou dobu, často do zletilostia naše snaha s rodinou pracovat a podporovat ji, aby se do ní mohlo dítě vrátit, je na úrovni systému mizivá.

Problém pátý: Potřebujeme tedy vytvořit SYSTÉM služeb pro podporu rodiny na úrovni rodinám blízké, nikoli na úrovni blízké státu. Tyto služby dnes do značné míry leží na bedrech neziskových organizací, které mají k lidem blízko (a díky za ně!), ale systémově to prostě nefunguje. Systémově musí být zajištěna podpora rodinám prostřednictvím místních organizací a zdrojů už ve chvíli, kdy se dostávají do problémů – tedy dlouho předtím, než z nich musí odcházet děti, byť i jen na dobu krátkou! Sem, do služeb na podporu rodiny, je třeba směřovat zdroje! – lidské, finanční, materiální, ideálně pocházející také z deinstalace obřích ústavních zařízení, po níž bude zdrojů v systému dostatek.

Uvolněme tyto zdroje organizacím, které OSOBNĚ znají své konkrétní partnery – ohrožené rodiny, lidi s postižením, ohrožené děti – a jejich potřeby, a uvidíme ten rozkvět služeb a jejich příjemců!

Až se systém péče o rodinu a ohrožené dítě v této zemi změní, bude náhle institut pěstounské péče na přechodnou dobu velice žádaný a bude existovat velká iniciativa k jeho rozvoji. Tedy i k tomu, že se pro pěstouny nastaví výhodné podmínky, dobrá příprava, spolehlivé podpůrné služby, a i společnost je začne postupně vnímat jako nositele záslužných myšlenek a vykonavatele nesmírně důležité služby.

Zcela zásadní chyba je v systému, který je v principu nesprávně nastaven.

Systémově toto ošetřit můžeme pouze na úrovni nižších samosprávných celků – u nás obcí či krajů. Kraj dostává od státu peníze na sociální služby. Obec dostává od kraje peníze na sociální služby. Náklady na ústavní péči či péči pěstounů však nese stát. Proto obec ani kraj nepálí, pokud umístí dítě do ústavu, vlastně je to pro ně levnější.

Máme-li motivovat samosprávu k odpovědné podpoře ohrožených rodin a dětí, je tedy nezbytné přenést (finanční) odpovědnost za děti v dané obci či kraji právě na tyto samosprávné jednotky! Dokud mají samosprávné celky možnost vyřešit problém s „nepřizpůsobivou“ rodinou tím, že ji vyštvou (vystěhují), případně jí předtím ještě odeberou děti, a nebude je to stát ani korunu, budou takto postupovat dál. (Přirovnejme si to k situaci, kdy si koupím auto, budu s ním jezdit, a ve chvíli, kdy se mi porouchá, odstavím ho před městský úřad a úřad zajistí a zaplatí opravu, protože tak to v této zemi prostě chodí. A já si ho možná vezmu zpět, a možná taky ne, protože jsem mezitím zjistila, že se mi vlastně bez auta žije dobře, nebo jsem si mezitím pořídila jiné a dvě už neuplatím. Absurdní? Ale tak to u nás funguje v „systému“ péče o ohrožené děti!)

V momentě, kdy místní úřady dostanou balík peněz na podporu rodin, za něž ale ponesou odpovědnost i finanční, situace se změní. Úřady se budou rozhodovat, zda ty peníze investovat do sítě služeb, které jsou opravdu pro rodiny a v jejich dosahu a jsou naprosto nejlevnější alternativou, nebo do o něco nákladnější pěstounské péče, či do zcela prokazatelně výrazně nejdražší alternativy, tedy péče ústavní¹. V tu chvíli budou muset začít uvažovat o tom, co je výhodnější pro ně. Pokud si dosud nalhávaly, že pro dítě je nejlepší ústav, teď se jim otevřou nové obzory. Nevidíme-li, že je společensky výhodnější zajistit, aby se o děti starali rodiče, pak jistě uslyšíme na to, že je to výhodnější finančně!

Jako odpověď na otázku, která je nadpisem této polemiky, bychom mohli říct: „Protože v takto nastaveném systému péče o ohrožené děti není příliš velká motivace ji využívat.“

Jak bychom tedy mohli iniciovat přenesení odpovědnosti státu za ústavní zařízení na kraje a obce, tedy blíž k lidem, jichž se systém týká? Rozkvět pěstounské péče (nejen na přechodnou dobu) bude logickým důsledkem této změny.

 

-----------------------------------------

1 Ústavní péče v naší realitě znamená dětské domovy o desítkách dětí, ač rozdělených do „rodinných skupin“ žijících v „bytech“ či „domečcích“. Ústavní péče v novém pojetí, např. dle britského vzoru, kdy takový dětský domov má průměrně čtyři místa, z nichž se záměrně všechna neobsazují, aby péče mohla být opravdu co nejindividuálnější, bude sice o něco levnější než náš systém obrústavů, ale stále bude výrazně nákladnější než podpora biologických rodin nebo rodin pěstounských.

stáhnout txtstáhnout pdfodeslat