Pěstounská péče na přechodnou dobu

Oponentní komentář k textu PhDr. Petry Vrtbovské

Josef Smrž

Autorka text uvádí teorií attachmentu Johna Bowlbyho, kdy genetická výbava primárně vytváří bezpečné a důvěrné pouto mezi matkou a dítětem. Tento koncept, který autorka vysvětluje, popisuje „ideální stav“. Bezpečnou vazbu, která právě zmíněný pocit bezpečí a důvěry zajistí. Autorka popisuje „kvalitní matku“. Orgány sociálně-právní ochrany dětí (dále OSPOD) se ale bohužel setkávají s druhou stranou mince. Do pěstounské péče se dostávají děti, které tuto jistou vazbu nepoznaly a jejichž matky nejsou schopny vytvořit vzájemný pocit bezpečí a důvěry. Nejen pěstounská péče, ale i instituce v tuto chvíli poskytují akutní odbornou a materiální péči dítěti, které doposud poznalo pouze vazbu nejistou.

Není pochyb o tom, že pěstounská péče jako alternativa ústavní výchovy poskytuje dítěti naplnění potřeb. I když autorka předkládá určité dělení pěstounské péče v některých státech, pro naše podmínky jde v tuto chvíli o koncepci, která prozatím není legislativně platná. Zároveň si musíme připomenout, že systémy, kde profesionální pěstounská péče funguje, nejsou bezchybné. Naopak v těchto systémech najdeme spoustu skulin a nedokonalostí, kdy dítě přechází z jedné pěstounské péče do druhé. Pěstouni nedokáží zvládnout dostatečně citovou deprivaci některých dětí a jejich výchovné problémy v dospívání. To potom ani sdružující profesní organizace nedokážou plně odstranit. Základní otázkou pak je, kde vzít dostatečný počet pěstounů a pěstounských rodin, které budou schopny se profilovat na různé věkové kategorie či dokonce na různé typy postižení nebo výchovné problémy.  Již nyní je v zákoně ukotvena možnost pěstounské péče na přechodnou dobu, kdy zájem o tento druh pěstounské péče je minimální. V našich podmínkách se nejvíce dětí dostává do pěstounské péče individuální, v drtivém množství případů znamenající pěstounskou péči prarodičů.

Pěstounská péče znamená nejen dostatečné schopnosti vykonavatelů (pěstounů), ale i dostatečnou odbornou přípravu. V současné době se jedná o 72 hodin přípravy u lidí, co se stávají žadateli o pěstounskou péči. Nabízí se tak otázka, zda můžeme po 72 hodinách školení říci člověku, který projde celou přípravou, že je kvalitním pěstounem. Pěstoun má být nejen člověk, který poskytuje každodenní rodičovskou péči a má základní schopnosti, ale odborník z nejrůznějších oblastí psychologie a pedagogiky. Vlastní výběr pěstounů potom zužují kontraindikace pro samotný výkon pěstounské role, jako je bezdětnost žadatele o pěstounskou péči či jeho nedostatečná psychická stabilita a fyzická kondice. Ideálním pěstounem se tak jeví jedinec, který má více vlastních dětí a dokáže přijmout břímě několika profesionálních rolí. Samotná odpovědnost pěstounské péče potom neleží jen na pěstounovi, ale na celé rodině.

Pokud autorka považuje za jednu z nutných schopností pěstouna kontakt s biologickou rodinou, nesmí zapomenout na s tím spojenou obrovskou zátěž nejen pro pěstouna, ale i pro dítě, pokud se jedná o biologickou rodinu, která je disfunkční a kontakt s ní není tak bezproblémový. Praxe potvrzuje minimální snahu biologických rodičů o kontakt se samotnými institucemi i s pěstouny. Naopak lze vnímat velkou náročnost toho, aby byl kontakt mezi dítětem a biologickým rodičem zachován, případně nějak rozvíjen. Samotný návrat dítěte do biologické rodiny nemůžeme vnímat jako cestu bez překážek, pokud bereme v úvahu fakt, že mnoho biologických rodičů o samotný návrat dítěte k sobě ani nemá zájem. Lze potom s jistotou tvrdit, že si tento fakt žadatelé uvědomují a jsou na něj připraveni?

Je pravdou, že kontrolu a odbornou podporu pro pěstouny musí zajistit stát a odborné organizace, kamenem úrazu je, kde vzít dostatečnou síť organizací, které budou schopny zastřešit odbornou práci s pěstouny a do budoucna i profesionálními pěstouny. Je nutné zajistit dostatečné propojení mezi nestátním sektorem a státem, kdy nestátní sektor bude primárním vykonavatelem podpůrné funkce a stát, potažmo OSPOD, určitým koordinátorem a supervizorem. Prakticky již dnes jsou ale OSPODy přetížené a další jejich povinnosti při současném personálním obsazení ohrozí funkci celého systému, dále je úkolem rozvíjejícího systému snažit se nedopustit, aby vznikly systémové černé díry, které budeme později velice složitě záplatovat.

Myšlenka pěstounské péče se neustále vyvíjí a jejím základním kamenem úrazu je její neucelenost. Stát může být garantem a poskytovatelem odborné a podpůrné pomoci. Nemůže být ale zároveň primárně i vykonavatelem, vzhledem k současnému zatížení OSPODů, nedostatku sociálních pracovníků a objemu agendy. Mnoho z dětí, které se v pěstounské péči ocitly, se již nikdy do biologické rodiny nevrátí. Kde potom vezmeme skutečně dostatek profesionálních a odpovědných pěstounů, abychom se vyhnuli tomu, co nyní tolik vnímáme jako negativní u ústavní péče (i rodinného typu)?

Naprosto souhlasím s autorkou, že pěstounská péče je možným, i když ne ideálním řešením. Více a plně potom souhlasím s tím, že je to pouze ve chvíli, kdy dobří pěstouni fungují. Nejen však dobří pěstouni, ale i dobrý a odborný systém. V tuto chvíli je před odborníky, pěstouny a potažmo celou společností dlouhá cesta k tomu, abychom mohli říci, že jsme takový systém vybudovali.