Zájem dítěte

Nerovné příležitosti dětí z vyloučených lokalit

Mgr. Martin Šimáček

Účelem tohoto článku není prohlubovat příkop mezi majoritní společností a Romy žijícími v sociálně vyloučených lokalitách. Už tak je hluboký k nepřekonání, nejen proto, že životní podmínky v sociálně vyloučených lokalitách jsou hluboko pod průměrem, ale i proto, že tři ze čtyř Čechů pociťují podle průzkumů veřejného mínění vůči Romům nevraživost.

Stejně propastné rozdíly jsou ve způsobech, jakými systém péče o ohrožené děti reaguje na obtíže dětí i celých rodin ve vyloučených lokalitách a rodin žijících mimo ně. Instituce nedokáží, až na výjimky, reagovat na situaci dětí ze sociálně vyloučených lokalit. Přitom podle MPSV (2006) žije v sociálních ghettech okolo 80 tisíc lidí, minimálně tedy 20 až 25 tisíc dětí.

Výsledkem je, že v ústavní výchově je v některých krajích až polovina dětí romského původu. A polovina z nich končí v ústavech z ekonomických a bytových důvodů. Paradoxně jsou v rodinách ve vyloučených lokalitách další stovky až tisíce dětí, které by činností orgánů sociálně právní ochrany dětí a rozhodnutím soudů mohly být odebrány do náhradní péče, jejich podmínky k životu - hygienické, ekonomické a bytové - jsou zcela nedostatečné a v podstatě neumožňují zdravý vývoj. Mnohé jsou vystaveny závadovému jednání některého z rodičů, častěji otce – častý je alkoholismus, drogové závislosti, ale i sexuální obtěžování a domácí násilí.

Stačí však i to, že jejich rodiče nemohou získat práci a roky žijí v závislosti na sociálních dávkách. Děti jsou vřazovány do praktických škol (27 % romských dětí je mimo hlavní vzdělávací proud, těch, kteří jsou zároveň ze sociálně vyloučených lokalit, může být i okolo 40 %!). Rodiny jsou zavřeny na paralelním trhu s bydlením, který ovládají „podnikatelé“ skupující levné byty v chudých regionech a předlužené lidi do nich stěhují výměnou za jejich lukrativnější bydlení.

V českých sociálně vyloučených lokalitách právě dorostla první generace mladých lidí, dnes již rodičů, kteří nikdy nepoznali, co je to získávat prostředky na obživu legální prací, a celý svůj život prožili vyloučeni ze společnosti. Nuceně si osvojovali strategie, které jsou mnohdy na hraně legality, jsou vhodné pro zajištění alespoň základního živobytí ve vyloučených lokalitách, ale nehodí se pro život ve společnosti. Chybí jim sociální vazby a kontakty ve společnosti, nedokáží relevantně jednat s institucemi i zaměstnavateli.

Nejproblematičtěji se odlišnost projevuje u dětí před i při nástupu do základní školy. Nedaří se jim uspět při testování v pedagogicko-psychologických poradnách, chybí jim jazyková výbava – v průměru mají špatnou slovní zásobu a chybí jim kontextové uvažování - jsou grafotomotoricky zaostalé, neudrží pozornost, nemají dostatečné hygienické návyky. Své handicapy neodbourávají v předškolní přípravě a – přestože ve věku 7 let jsou ještě dostatečně motivovány vytvářet nové vazby ve škole a zapojovat se – velmi brzy prožívají hluboký neúspěch, vyloučení (faktické i symbolické) z kolektivu vrstevníků (třeba i pro špinavé šaty, švába v aktovce nebo zkažené zuby), nezvládají učivo a bez podpory ztrácí kontakt se spolužáky. Brzy jsou vystaveni „nutnosti“ být přeřazeny do praktické školy.

Orgány sociálně právní ochrany dětí, ale i školy, školky, pediatři a další odpovědní na nic z toho v průměru nedokážou reagovat. OSPOD je přitom prvním a nejdůležitějším kontaktním místem systému péče o děti. Tisíce pracovnic a pracovníků OSPOD mají obrovskou možnost i odpovědnost situaci rodin ve vyloučených lokalitách ovlivňovat.

Svou roli má OSPOD ztíženou nedostatkem personálních kapacit, chybějícími metodami či standardy práce, administrativní zátěží. Nic z toho však není dostatečným vysvětlením stávajících postupů drtivé většiny OSPOD – většina pracovnic a pracovníků nerozumí prostředí sociálně vyloučených lokalit, nedokáže porozumět kontextům jednání a chování jejich obyvatel. Nedokážou detekovat problematické body v jednání rodičů i dětí. Samostatným problémem je také nedostatek aktivní depistáže ze strany OSPOD, vyhledávání ohrožených dětí a realizace včasné intervence – tedy preventivních kroků pro oddálení či úplné vyrušení nutnosti represivně zasahovat. Většině pracovnic a pracovníků chybí zkušenosti, kompetence i sebevědomí vhodně vstoupit do případu, navrhnout řešení a realizovat jej. Některé OSPOD to řeší součinností s neziskovými organizacemi, což je zajisté správný postup, ale nemůže zcela nahradit jednání samotného OSPOD.

Jen ojediněle je dětem ve stejnou chvíli poskytnuta sociální podpora v kombinace s intervencí na podporu vzdělávání, a zároveň v úplné součinnosti s podporou rodičů, aby zvládli řešit problémy s bydlením, předlužením a nezaměstnaností. Čím méně je adekvátně fungujících partnerů – škol, předškolek, bytových odborů měst, úřadů práce a neziskových organizací – tím obtížněji je situace řešitelná pouze prostřednictvím samotného OSPOD.

Potíž je i v tom, že intervence přichází ve většině případů velmi pozdě. Pravděpodobnost, že rodiče dětí z vyloučených lokalit budou volit (nebo budou nuceni volit) nevhodné strategie již od samotného narození dítěte, a to jak v rodině, tak v kontaktu s okolím, je mimořádně vysoká a mírnění handicapů v pozdějším období života dítěte je velmi komplikované.

Existuje však stále více důležitých výjimek v práci některých OSPOD. Nejčastěji záleží na osobnosti vedoucí(ho) OSPOD. Jindy je to věcí několika progresivních pracovnic a pracovníků. V Česku se začínají do praxe výkonu OSPOD z boku „vlamovat“ případové konference, dobře sestavené individuální plány práce s dítětem i rodinou, modelové spolupráce OSPOD s neziskovými organizacemi, pediatry, školami i policií.

Druhý dech chytil s nástupem ministra Drábka i záměr transformace a sjednocení systému péče o ohrožené děti, který připravuje modernizaci práce OSPOD v úplném propojení s deinstitucionalizací náhradní péče, připravují se standardy práce i vzdělávání pracovnic a pracovníků OSPOD, podpora profesionálního pěstounství a adopcí. Na stole je normativní zákaz odebírání dětí z bytových a ekonomických důvodů, ministerstvo práce otevřelo otázku koncepce sociálního bydlení.

Ze stovek případů v terénu však zatím jde mráz po zádech. Týrané a zneužívané děti zůstávají v rodinách za okolností, které hraničí s ohrožením jejich životů. Na druhé straně stovky motivovaných či motivovatelných rodičů volají o pomoc ke zvládnutí krizové situace a jsou připraveni jednat – jen se z hluboké bídy, ostrakizace a institucionální izolace nedokážou vymotat sami.

S mírnou nadějí lze hledět na cíle transformačního úsilí MPSV. Neoddiskutovatelným úkolem pro Českou republiku je zcela odstranit ekonomické a bytové hledisko jako důvody pro odebírání dětí z rodin. Je nezbytné účinnou depistáží, preventivní a koordinovanou podporou rodin udržet děti doma v rodinách, umožnit jim plnohodnotné vzdělání a zajistit jim podmínky a zázemí po další rozvoj a osvojení strategií, které jim umožní opustit pozici sociálně vyloučených lidí.