Pěstounská péče

Oponentní komentář k textu Bc. Frantíkové

PhDr. Jarmila Valoušková

Jak dál v NRP – co je možné či nutné změnit v systému NRP?

Náš systém péče o ohrožené děti – a tedy i systém NRP -  prochází pokusem o transformaci. Je to po 20 letech  demokracie první skutečný a smysluplný pokus, který   konečně vytýčil hlavní  trend a principy, které by měly být v péči o děti respektovány.   Konečně je jasně řečeno, že děti  mají vyrůstat v rodinném, neinstitucionálním prostředí, a to i ty, o které se jejich rodiče nemohou z nejrůznějších důvodů starat. Je to trend, který koresponduje nejen s praxí a zkušenostmi okolních zemí, ale hlavně s poznatky psychologických věd.

NRP je souhrnný název pro legislativní způsob přijetí dítěte jiných rodičů do náhradní rodiny. Legislativa o NRP  má již nyní několik zajímavých předznamenání, např. že prvořadý je zájem a blaho dítěte, že rodinná výchova má přednost před výchovou ústavní, popř.  fakt, že i adopce je a má být službou dítěti.

Přesto ani tato stávající  předznamenání nestačí k tomu,  aby se  nějak viditelně a  statisticky významně snižoval počet dětí v ústavech. Razantní řešení, které slibuje transformační  tým - alespoň to tak vypadá a tak je to značnou částí veřejnosti vnímáno – vyvolává obavy  z malé připravenosti. Připravenosti organizační, ale také a to hlavně malé připravenosti ve vědomí laické i  odborné veřejnosti. Prozatím se nepodařilo přesvědčit mnohé naše spoluobčany o tom, že být v ústavu není úplně v pořádku,  a ani o tom, že je to problém společnosti, nikoliv těch dětí.

Zdá se, že právě změna společenského vědomí jak odborné, tak i široké veřejnosti je a měla by být nejdůležitějším cílem, za kterým by mohla snadněji přijít i změna legislativy. „Dobrá praxe předchází zákon“ říká Ivanka Lefeuvre o francouzské praxi. U nás se ta dobrá praxe prosazuje pořád ještě obtížněji, než by bylo zdrávo.

Co  dodat k transformaci z  mého pohledu  psychologa v praxi? To, že děti patří do rodiny, je pro NĚKOHO nezpochybnitelná pravda.  Pro spoustu lidí z  odborné i laické veřejnosti to zas až tak nezpochybnitelné není. Proto mi v transformaci schází více argumentace a vysvětlování,  sice odborného zdůvodňování, ale v běžném,  lidském, laickém jazyce, kterým by byla přesvědčována  široká veřejnost.

Myslím, že prozatím nezaznělo dosti zřetelně, že potřebujeme  pěstouny, že ale stejně nutně potřebujeme osvícené sociální pracovníky. A  že je v zájmu státu, aby pěstouni přijímali děti do rodiny.  Ale nejenom to. Veřejnosti musí být známo, musí jim být jasné, že ti, kteří se pěstouny vskutku stali  či  stanou, museli prokázat řadu specifických dovedností, kvůli kterým si svou odměnu opravdu  zaslouží. Veřejnosti by mělo být známo, že společnost (stát) hledá náhradní rodiče, kteří jsou nejenom ochotni, ale i schopni    se adekvátně postarat o děti, které se jim nenarodily. Důležitá věta,  která říká, že „mít  rád děti nestačí“, by měla být frekventována daleko častěji, než doposud. To, že se po pěstounech něco taky chce, se na veřejnosti ví jenom velmi málo. Většinou se traduje, že mají děti   a ještě za to dostávají peníze. Uvědomila jsem si to už před pár lety, po rozhovoru, který vyšel s nadpisem „Pěstouni jsou  lidé se širokým srdcem…“, načež se mi ohlásila pěstounka, která mi děkovala za to, že  „konečně se o těch pěstounech mluví hezky“.

Vždycky si vzpomenu na slovo „hýčkat“. V cizině si pěstouny – tedy ty už vybrané a tedy dobré, vskutku „hýčkají“. Ovšemže ty, kteří  prokázali,  že něco umí – že se umí dobře postarat o přijaté děti. Takových je u nás celá řada, ale stále slýchám  spíše jejich stesky, než že by se jim dostalo ocenění. Pojďme  i my povzbudit pěstouny oceněním jak finančním, tak ale i morálním. Možná, že třebas i v opačném pořadí – morální ocenění s sebou ty finance přinese. Morální kredit pěstounství bude fungovat jako VÝZVA pro další uchazeče. Jedině tak se podaří změnit zaběhané stereotypy v pohledu na pěstouny a také zároveň nasměrovat trend ke skutečnému zvnitřnění faktu, že  se hledají rodiny pro dítě – nikoliv naopak.

Myslím, že jedním z prvních kroků k této změně trendu by  mohlo být zrušení termínu  „žadatelé“. Někdy dokonce slýcháme termín „uspokojení žadatelé“, popř. žadatelé, kteří byli či nebyli „řešeni“. Žadatelé jsou uspokojeni dítětem, zatímco asi všichni cítíme, že by to mělo být naopak.

Jestliže hledáme rodinu pro dítě – a to i pro malé, bílé a zdravé a třebas i do adopce – tak jacípak žadatelé. I adopce je služba dítěti. Je pravda, že uchazeči o NRP se jako žadatelé cítí. Vždyť si dali písemnou žádost u úřadu, vyplnili něco jako písemnou objednávku a očekávají, že jejich žádosti bude – musí být – vyhověno. Znám 2 typy reakcí na tuto písemnou objednávku – jedni jsou nešťastní a dotýká se jich to, druzí se upevní v přesvědčení, že si skutečně mohou vybírat. Ani jedno není dobré.

Anebo jak interpretovat výrok zřejmě prověřené a vyškolené „žadatelky“ v internetové diskusi  „Hurá, zítra se u nás budou rozdávat dětičky…“ A co ještě hůř, když tutéž větu řekne erudovaná sociální pracovnice.

Pokud by se podařilo zvrátit  trend a začít  skutečně hledat ty, kteří primárně nabízejí – nikoliv požadují, pak se změní celá atmosféra okolo NRP. Hledáme  rodiny, které nabízejí své emocionální dovednosti k uspokojení základních psychických potřeb přijatého dítěte – a tím i k uspokojení potřeb svých. Ovšem nutně v tomto pořadí. S takto strukturovanou motivací pak lidi podstatně lépe snášejí, že jejich „nabídka“ bude důkladně zkoumána. A také rozvíjena, obohacována, rozšiřovaná. Zážitky a výroky i činy skutečných lidí mě vedou k přesvědčení, že je to možné. A když je to možné individuálně, patrně to je možné i v širším společenském vědomí.

Před časem vyslovil jeden ředitel DD názor, že „náhradní rodina nebo DD – to je vlastně jedno,  nikdy to není vlastní rodina“. Myslím, že právě tato malá rozlišovací schopnost je důsledkem málo frekventovaného vysvětlování, PROČ vlastně děti patří do rodiny. A stále si kladu otázku, proč náš stát tolik investuje do domovů „rodinného typu“. Proč se snaží připodobnit DD rodině a proč neinvestuje rovnou do těch rodin – ať už vlastních rodin v ohrožení anebo těch náhradních. Tam už to snad po transformaci bude viditelnější.

Prý nejsou naši „žadatelé“ ochotni přijmout ony právně neuvolněné, problémové a tedy „do rodiny nevhodné“ děti z našich DD – další termín z řady, podle mě, zakázaných  pojmů. Princip, že děti patří do rodiny, musí platit universálně, a pokud se nějaké dítě nepodaří umístit do rodiny, pak to bude proto, že jsme třebas špatně hledali, že se nenašli lidé ochotní to či ono dítě přijmout, ale nikoliv proto, že by dítě bylo „nevhodné do rodiny“.

Tady mě napadá, jak to že jinde takoví lidé, ochotní přijmout tyto děti, jsou. Zároveň mě napadají desítky jmen těch, kteří  nějak „handicapované“ děti už  přijali. A taky mě napadají jména těch, kteří by takové dítě přijali, pokud by měli dostatek místa k bydlení a materiálního zázemí. A což teprve kdyby byli nejen finančně, ale i morálně a společensky ohodnoceni.

O reakci pěstounky na můj článek jsem se už zmiňovala. Není se co divit, když si vzpomenu na  řadu hororových článků o pěstounech – tyranech a trýznitelích, zneuživatelích a agresorech. Popř. jak prý závidí dětem v DD ty krásné dary od sponzorů.

Což o to – našli se pěstouni tyrani a závistivci. Ale je jisté, že se tyto patologické osobnosti vyhýbají dětským domovům?

Ano – pěstouni by měli být… Jací vlastně by měli být pěstouni? Ani na tuto otázku neexistuje u nás nikterak smysluplná odpověď a stojí před námi jako úkol, popř. námět na další článek. Už ale teď je jasné, že problematičtí pěstouni   jsou problémem, na kterém se spolupodílejí – a tedy také nesou spoluzodpovědnost – ti, kteří je vybrali, vycvičili, kteří  jim  ty děti svěřili, tedy my ostatní, my  profesionálové. Někteří více – někteří méně. V každém případě  bychom si už teď mohli začít procvičovat pocity spoluzodpovědnosti za to, jak u nás SKUTEČNĚ  dopadne transformace.

stáhnout txtstáhnout pdfodeslat