Pěstounská péče

Oponentní komentář k textu Bc. Frantíkové

Miroslava Hessová

Motto: Myslíš-li na rok dopředu, pak zasej obilí!

Myslíš-li na desetiletí, zasaď strom!

Myslíš-li na století, vychovej člověka!

Když si vezmeme název samotného projektu, není možné nepomyslet na otázku, do jaké míry má stát zasahovat do tzv. biologických práv rodičů. To je asi nejpalčivější téma v péči o ohrožené dítě. Pokud vykonáváte sociálně-právní ochranu již delší dobu, je Vám jasné, že sanace rodiny bez hranic je kontraproduktivní a obětí se pak stává dítě. Není snad třeba zdůrazňovat, co dítě potřebuje pro svůj zdárný vývoj, životní zkušenosti potvrzené výzkumy dětských psychologů jednoznačně potvrzují, že je nutné, aby měly pevnou a bezpečnou a perspektivní vazbu ke svému člověku. Prof. Matějček, který patřil a patří k těm nejpovolanějším ve znalostech dětské duše, uváděl, že neexistuje tzv."hlas krve", představa dosud tvrdošíjně přetrvávající v lidském povědomí.

Je prokázáno, že dítě přijímá toho, kdo se k němu chová mateřsky a otcovsky, toho, kdo mu poskytuje oporu a jistotu v poznávání světa. To vše nahrává pro náhradní rodinnou péči. Zdá se tedy, že zájem dítěte, který chrání i Úmluva o právech dítěte, čl. 3, je všem jasný. Přesto se dnes setkáváme s různými představami, interpretacemi a "dobrými úmysly", při kterých zdravý rozum zůstává stát. V deklaraci se smluvní státy zavazují věnovat zvláštní pozornost ohroženým dětem, chránit jejich harmonický vývoj s ohledem na význam tradic a kulturní hodnoty každého národa. Je zde i zmínka o právech, ale i povinnostech biologických rodičů. Často dnes můžeme pozorovat jev, že rodič, který dlouhodobě dítě zanedbával a neplnil svoji rodičovskou zodpovědnost, volá po svých právech... A tak nezbývá než apelovat na zdravý rozum, nechceme-li mít budoucí generaci deprivantů a sanaci rodin dát jasný rámec a časové omezení.

Mám mnoho smutných příběhů dětí, které rodina trvale poškodila a které jsou ve věku, kdy se pro ně velmi špatně náhradní rodinná péče hledá. Víme, že děti rodinu a dobrý příklad potřebují, víme, že kvalitních pěstounů je stále méně. Statistika mluví o tom, že nejvíce dětí přejde do ústavní výchovy kolem 14 let, tedy v době, kdy už dochází k různým patologickým projevům chování, či je dítě jinak vážně narušené. Úloha sociálního pracovníka je nezastupitelná a těžká. Včasné vyhodnocení situace dítěte se stává dnes nutností a také rovněž vzájemná spolupráce všech zúčastněných. Smysl sanovat rodinu má tehdy, pokud jsou v rodině zachovány pozitivní citové vazby. Některé případy, např. rodičů s nediagnostikovaným psychiatrickým onemocněním a s poruchami osobnosti, se jen velmi těžko řeší.

Slibované navýšení počtu terénních sociálních pracovnic se nekonalo a rovněž je faktem i snižování státních dotací na výkon státní správy. A tak máme před sebou ideu, jak by to mělo vypadat, a na druhé straně realitu. Ozdravení celé společnosti a správné nastavení pravidel i povinností je skoro utopie. Sociálně slabé rodiny velmi často kolabují, jejich výdělek nemůže stačit na pokrytí všech životních nákladů. Život bez perspektivy pak nemůže dopadnout dobře. Stát bude mít vždy svoje chudé, ať lidi s nízkým příjmem, nízkým vzděláním, různě narušené tím, že sami nepoznali rodinný systém a řádnou výchovu, lidi s různými poruchami, nemocemi a jinými handicapy, kteří bez pomoci státu budou na samém dně společnosti. Pokud se jim v zemi nedostane např. přístupu k levnějšímu bydlení a spravedlivé odměny za práci, nemůžeme systém, byť by se všichni sebevíce snažili, dlouhodobě zachránit.

Možná nebudeme mít děti v ústavech, ale můžeme je mít na ulici, jak se také i v zemích, které jsou nám dávány za příklad, děje. Nechtěla bych končit takto pesimisticky, víra zůstává. Rovněž každý z nás může přispět tím, že nebude k osudu ohrožených dětí lhostejný. Naštěstí z oboru znám hodně lidí, kteří to přes nelehké podmínky stále nevzdávají, ať už to jsou kolegové ze státní správy či z neziskových organizací i úžasní náhradní rodiče. Těm všem je třeba poděkovat.