Pěstounská péče

Rodina nebo ústav?

Bc. Jana Frantíková

Středisko náhradní rodinné péče plně podporuje současnou snahu o transformaci systému péče o ohrožené děti. Řadu let zastáváme názor, že když selže biologická rodina, je nejlepším řešením pro dítě okamžité umístění do rodiny náhradní, nikoliv do ústavního zařízení.

Není výjimkou, že se do naší péče dostávají náhradní rodiny s dětmi, kde se objevují problémy. Mohli bychom označit řadu viníků těchto problémů – od systému přes soudnictví až k náhradním rodičům, popř. dětem. Viníky lze nalézt lehko. Těžší je, jak problémy odstranit, případně jim předejít.

Jednou z příčin těchto neúspěchů je, že dítě, které se narodilo z těhotenství selhávající matky, je dále traumatizováno tím, že od narození vyrůstá v kojeneckém ústavu a plyne měsíc za měsícem, a jeho situace se neřeší. Dítě po narození potřebuje stálou milující a pečující osobu, aby se předešlo poruchám attachmentu. Z naší praxe víme, že se mnohdy v kojeneckých ústavech léčí poruchy, které by u dítěte nenastaly, kdyby žilo v rodině – tj. ve stabilním prostředí v péči jedné osoby (jedná se o alergie, potřebu rehabilitace apod.). Víme, že děti jsou různé, a proto také následky pobytu v ústavu v raném dětství se projevují různě. Patří k tomu opožděný psychomotorický vývoj, zvýšená úzkostnost, citová plochost a mnoho dalších.

Velice bychom si přáli, aby děti přicházely z porodnic rovnou do rodin. Nejcitlivějším způsobem by byl institut pěstounské péče na přechodnou dobu. Určitou naději skýtá i následná možnost osvojení dítěte. Zde by nesli riziko dospělí, nikoliv děti. Je mnoho žadatelů o adopci, kteří by šli rádi i do tohoto riskantního vztahu. V případě, že by se dítě mohlo vrátit do biologické rodiny, bylo by citlivým způsobem vráceno biologické matce. Některé děti by s ohledem na různé okolnosti nemohly být osvojeny, a přešly by tak do pěstounské péče.

Slabým článkem mohou být také náhradní rodiče. I prověření a proškolení žadatelé mohou mít křehká místa, na která se včas nepřijde. Proto by souběžně se svěřováním dětí do náhradních rodin měla být k dispozici pomoc a podpora pro náhradní, a to nejen pěstounské, ale také adoptivní rodiče.

Nelze totiž za příčinu toho, že někdy náhradní rodinná péče selže, označit dítě. Pokud má dítě genetickou zátěž, zdravotní nebo výchovné problémy, je potřeba mu pomoci. Péče o takovéto dítě je náročná, ale přesto jak zdravotně, tak psychosociálně handicapované dítě potřebuje to, co nalezne pouze v rodině. Stabilní prostředí, stálého a milujícího pečovatele.

Dá se namítnout, že v současnosti je málo pěstounských rodin, a ty jsou kapacitně již naplněny (možná mnohdy přeplněny). Jistě bude třeba najít další náhradní rodiny. Ale v osvědčených pěstounských rodinách je velký potenciál. Kdyby matka-pěstounka měla k dispozici některé služby (např. doučování dětí apod.), mohla by svou „stále se zvyšující kvalifikaci“ využít pro složité děti či v případě odrostlých dětí pro pěstounskou péči na přechodnou dobu. Pokud i nadále budou pěstouni řešit všechno sami – právní věci, finanční záležitosti i péči o děti včetně kontaktu s biologickou rodinou, snadno vyhoří a na další děti nebudou už mít kapacitu. A to je, myslím, dost škoda.