ČÍ
JE DÍTĚ?
Žízeň a hlad vyřešit umíme.
Uvědomujeme si ale vždy všechny
potřeby ohrožených dětí?
Hledejme odpověď společně.
10.7.2013
K aktuálně zveřejněnému tématu dohod o výkonu pěstounské péče Vám přinášíme další příspěvek. Tentokrát se jedná o pojednání o legislativním ukotvení dohod, které jsou novým institutem v rámci pěstounské péče. V rámci dohod o výkonu pěstounské péče jsou upravována práva a povinnosti pěstounů, které jsou specifikována dle konkrétních potřeb dítěte a rodiny. Pěstoun by měl dohodu uzavřít s takovým subjektem, u kterého si myslí, že bude schopen lépe zabezpečit potřeby dětí a pěstounů, např. jim zajistí lepší psychologickou pomoc, odlehčovací službu či systém vzdělávání. Ministerstvo práce a sociálních věcí nabídlo zainteresovaným subjektům vzor dohody o výkonu pěstounské péče a městským úřadům taktéž vzor správního rozhodnutí.
26.6.2013
Příspěvek na toto téma pro nás zpracovala i psycholožka zlínského občanského sdružení STROP Mgr. Veronika Hofrová. Velmi prakticky popsala práci s dohodami v rámci jedné regionální neziskové organizace. „V praxi se ukazuje, že dohody o výkonu pěstounské péče jsou pro řadu pěstounů nesrozumitelnou komplikací, která jim ukládá plno nových povinností, o jejichž smysluplnosti pochybují. Jedná se zejména o pěstouny, kteří vychovávají přijaté děti už řadu let a zejména pak o pěstouny, kteří mají děti v tzv. příbuzenské pěstounské péči, nejčastěji pěstouni prarodiče. Jejich rozčarování je často srozumitelné – jakoby nastoupili do vlaku, kterému uprostřed cesty změnili jízdní řád a najednou jedou úplně jinam.,“ doplňuje Mgr. Hofrová.
9.6.2013
Podle novely zákona o sociálně – právní ochraně dětí mají pěstouni nově nárok na celou řadu podpůrných služeb. O jaké služby se jedná, se dozvíme konkrétně v § 47a zmíněného zákona. Jde například o právo na odborné poradenství, na poskytnutí pomoci při zajištění péče o svěřené dítě, na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci nebo o právo na zprostředkování nebo zajištění možnosti zvyšovat si znalosti v oblasti výchovy a péče o dítě.
Autorské příspěvky > Archiv > Pěstounská péče > Zachování přirozených rodinných vztahů a vazeb dítěte / PhDr. Eva Rotreklová > Oponentní komentář k textu PhDr. Evy Rotreklové / Mgr. Petra Zdražilová >
Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.
Oponentní komentář k textu PhDr. Evy Rotreklové
Mgr. Petra Zdražilová
Autorka ve svém článku poukazuje na jeden z problémů, který se vynořuje v souvislosti s reformou systému péče o ohrožené děti. Popisuje, jaké dopady může mít na dítě odňaté z rodiny omezení nebo přerušení kontaktů s jeho blízkými. Autorka dále nabízí pět zásad, jejichž respektování ze strany všech zúčastněných by mělo zajistit, že práva dítěte budou respektována. V druhé polovině článku poukazuje na problémy, které nastávají při styku dítěte s jeho biologickými rodiči, pokud je umístěno v pěstounské péči. Předkládá 7 kroků, které by měly napomoci profesionalizaci pěstounské péče. Jak autorka sama uvádí, jedná se o velké téma, které z důvodu možnosti rozsahu příspěvku omezila na obecné náměty.
Kontakt dítěte s jeho blízkými může a bývá omezován ve všech typech institucionální péče (tedy i v případě ochranné výchovy, pobytu dítěte v zařízení na základě předběžného opatření), tudíž se mi jako vhodnější jeví, aby název příspěvku nehovořil pouze o ústavní výchově, ale o institucionální péči obecně. Ač jsem si vědoma toho, že autorka měla omezené možnosti co do rozsahu příspěvku, domnívám se, že by bylo vhodné rovněž věnovat pozornost rozdělování sourozenců, kteří jsou buď současně nebo postupně z rodin odnímáni. Systém, který je v České republice nastaven, děti „škatulkuje“ podle věku, toho, jestli jsou „hodné“, mají poruchy chování nebo trpí nějakým druhem postižení.
Pokud jsou sourozenci rozmístěni podle uvedených „kritérií“, ve valné většině případů není jejich vzájemný kontakt aktivně podporován, vazby se oslabují a v případě, kdy byly děti odebrány např. z důvodu týrání, ztrácí tak postupně citová pouta ke své „poslední“ rodině. Právě tento uvedený systém, resp. postup státu, také kritizoval Evropský soud pro lidská práva (důvodem pro rozdělení dětí není ani zdravotní postižení jednoho ze sourozenců). Připouštím však, že se i toto téma může v návaznosti na další „neduhy“ našeho systému rozrůst nad rámec možností příspěvku.
Nutno podotknout, že nastíněné problémy je třeba řešit bez ohledu na reformu. Zásady, které jsou uvedeny u profesionální pěstounské péče, by měly být respektovány již nyní. Bohužel se tak často neděje. Pěstouni nejsou dostatečně proškoleni, nejsou připraveni na to, že cílem jejich práce není jen pečovat o dítě, ale také komunikovat s rodinou, není jim poskytována průběžná podpora, neexistují odlehčovací služby atd. Pěstouni si často pěstounskou péči zaměňují (i když někdy vnitřně) s osvojením. Autorka trefně uvádí, co také přispívá k tomu, že se pěstouni brání kontaktu s rodinou. Opět je na místě poznámka autorky o lokálních rozdílech a rozdílech v přístupu jednotlivých osob.
Za velmi dobrý návrh považuji zveřejňovat konkrétní případy ilustrující ať již dobrou nebo i špatnou praxi.
Příspěvek v rámci možností (rozsahových) stručně a výstižně shrnuje část problémů, se kterými se současný systém péče o ohrožené děti potýká, a rovněž nastiňuje obecné i konkrétní kroky pro nápravu popsaných nedostatků.
Mgr. Petra Zdražilová
Autorka jako právničkou a vedoucí oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody Kanceláře veřejného ochránce práv. Od roku 2006 se věnovuje tzv. systematickým návštěvám míst, kde jsou osoby omezeny na svobodě, což znamená kontrola věznic, policejních cel, psychiatrických léčeben, dětských domovů, výchovných ústavů, zařízení sociálních služeb, kojeneckých ústavů nebo zařízení pro cizince