Rodičovská zodpovědnost

Oponentní komentář k textu Bc. Sedláčkové:

Jarmila Hortová a Hana Dojčarová

Autorka článku o rodičovské odpovědnosti ve vztahu k závislosti na návykových látkách polemizuje o tom, kde je hranice nebezpečného konání rodiče, které by opravňovalo k zásahu do výkonu odpovědnosti. Dochází přitom k závěru, že je třeba situaci vždy posuzovat individuálně, a je přitom nutná spolupráce mezi odborníky. Vlastní praxe autorky dokládá, že při systematické multidisciplinární práci s rodinou lze úspěšně řešit i problém závislosti, odvykacího nebo substitučního programu atd. S tímto pojetím nelze než souhlasit, navíc je možné doplnit několik poznatků z ochrany ohrožených dětí.

Téma rodičovské odpovědnosti je velmi důležitým aspektem práce s ohroženými dětmi a rodinami. Může se týkat zachování dětí v péči rodičů, jejich umístění do ústavu, náhradní rodiny atd. Další otázkou jsou také podmínky, za kterých by rodiče měli být v rodičovské odpovědnosti omezeni nebo jí  úplně zbaveni.

Z teoretického hlediska je rodičovská odpovědnost vyjádřením nezadatelného práva rodičů pečovat o vlastní děti. Z hlediska praktického je ale nutné sledovat zejména kvalitativní rozměr péče rodičů, protože v zájmu ohrožených dětí není udržovat právní vztah, který nebude naplněn. Samotné omezení nebo zbavení odpovědnosti navíc ani nemusí být řešením nepříznivé situace dítěte.

Například děti, které jsou odebrány z péče rodičů a umístěny do ústavní výchovy. Situace nemusí být tak vážná, aby došlo ke zbavení rodičovské odpovědnosti. Dítě tak zůstává v ústavu roky a průběžně je řešena pouze otázka rodičovského nezájmu, resp. „pseudozájmu“. Nikdo ale mezitím nepracuje s rodinou dítěte, situace rodiny není kvalitním způsobem vyhodnocena, a nejsou tak k dispozici objektivní data, která by jasně ukázala, zda se dítě může vrátit do rodiny, nebo má být umístěno do rodiny náhradní.

Z praktického hlediska je při umístění dítěte do ústavní nebo rodinné péče velmi složité dělení odpovědnosti mezi rodiče, kteří mají odpovědnost z právního hlediska, a pečovatele (vychovatele v ústavu nebo pěstouny), kteří odpovídají za výchovu dítěte, jeho zdraví a bezpečí v každodenním životě. Problémy nastávají například při zajišťování souhlasu rodičů s lékařským zákrokem, podáním přihlášky na SŠ nebo podpisu na žádost o vydání cestovního pasu atp. Právo rodičů na péči o vlastní děti je stále nezadatelné, avšak někteří rodiče mohou potřebovat podporu proto, aby mohli rodičovskou odpovědnost vykonávat.

Také pohled samotného dítěte je velmi důležitý. Kromě toho, že dítě má právo být vždy informováno o tom, jak je jeho situace řešena, a má právo se k této situaci vyjadřovat, musí být zohledněno také to, jak dítě vnímá svou rodinu, rodiče a vzájemné vztahy. Rodina z hlediska právního se může lišit od pojetí biologického nebo sociologického. Dítě může vnímat jako otcovský vzor člověka, který jeho otcem není ani právně ani biologicky.

Jaké je možné východisko z rozporu teorie a praxe rodičovské odpovědnosti při ochraně ohrožených dětí? Jak již bylo konstatováno, jedině intenzivní práce s rodinou podmíněná mezioborovou spoluprací a standardizovanými postupy, v jejichž rámci je možné vyhodnotit rodinnou situaci včetně pojetí rodičovské odpovědnosti.