Rodičovská zodpovědnost

Rodičovská zodpovědnost a závislost na návykových látkách

Bc. Simona Sedláčková

Téma rodičovské odpovědnosti jako praktického výkonu „práva být rodičem“ se dotýká různých situací v ochraně ohrožených dětí. V extrémních případech, které ale zároveň ukazují funkčnost podpůrného systému, se řeší zbavení nebo omezení odpovědnosti rodičů. Otázkou přitom zůstává, jaké důvody jsou dostatečně závažné pro podobné rozhodnutí a jaké služby mohou nepříznivou situaci rodiny vyřešit.

Z praxe Centra pro rodinu Drop In je zřejmé, že ani závislost matky na návykových látkách není sama o sobě odůvodněním pro omezení rodičovské odpovědnosti. Podmínkou ale je vůle matky svou závislost řešit a dlouhodobá systematická podpora odborníků. Podpora musí být poskytována jak matce, tak i dítěti, potažmo celé širší rodině. Projekt, který je zaměřen v rámci své odbornosti na práci s matkami, které dosáhly stabilizace a mohou pečovat o své děti, již trvá od roku 2000. Tento projekt, zrovna tak jako odborní pracovníci projektu, sociální pracovnice orgánů sociálně právní ochrany dítěte, psychiatři, terapeutické komunity a další odborná pracoviště, se podílí na stabilizaci nemoci klientek – matek, u kterých je stabilizace možná. Užití návykových látek má svou diagnózu dle MKN 10 jako každé jiné onemocnění, např. epilepsie. Důležité je oddělit psychopatologii, tj. primární osobnost a s tím související onemocnění. Jinými slovy, pokud je primární osobnost zdravá a je jen dekompenzovaná léčitelným onemocněním, lze s klientkami pracovat. Pokud je však primárně osobnost patologická, nelze ji ovlivnit, ani léčbou. V takových případech však není užití návykové látky primárním poškozením osobnosti, ale jedním ze symptomů patologické osobnosti.

Závislost na návykových látkách, stejně tak jako jiné diagnózy, se v běžné populaci bude vyskytovat vždy. S ohledem na vysokou odbornost všech zúčastněných pracovníků jsou však provedena veškerá vyšetření a terapeutické intervence, a to jak dlouhodobé, tak i krátkodobé, které zajistí, že se děti dostávají do péče jen osobám, které psychopatii nevykazují. Pokud někdo bere léky a léčí se s nemocí, která je diagnostikována jako onemocnění dle mezinárodní klasifikace nemocí, a dodržuje léčebný režim, nemůžeme ho považovat za psychopata. Vždy se k problematice vyjadřuje více odborníků, případně soudní znalec. Značkování klientů může být rizikové i z hlediska většinové populace, časem přijdeme na to, že všichni sportovní trenéři mohou být primárně agresivní jedinci, po té chirurgové atd. Mohli bychom velmi brzy mít označkovanou celou společnost, které bychom diktovali, kdo děti mít může, a kdo nikoliv, mohlo by se brzy také jednat o rodiny, kde děti příliš přibývají na váze (např. v Dánsku je takové dítě dočasně odebráno z rodiny), a skutečně ani nelze vyjmenovat a domýšlet, kam až by bylo možné dojít. Věřme tomu, že odbornice orgánů sociálně právní ochrany dítěte a další odborníci jsou na svých místech a nedělejme paniku. Vše se v dobré obrátí.