Jak to vidí...

A zase ta transformace...

Mgr. Petr Zmuda

Slyším-li slůvko transformace, přiznám se, že mé tělo již pomalu reaguje vyrážkou, a doplníme-li jej ještě akčním plánem (ať už si pod tímto spojením představíme cokoli), jsem již téměř zralý na hospitalizaci. Slov už bylo, dle mého soudu, více než dost. Na nekonečné diskuse, kde jeden neslyší či spíše neposlouchá druhého, už není čas. Je třeba začít skutečně něco dělat!

Již téměř osm let se v našem dětském domově snažíme o skutečné změny. Změny, které nejsou jen změnou vývěsního štítu. Změny vedoucí k vytvoření doopravdy moderního zařízení, které se snaží maximálně respektovat potřeby dětí a zároveň vedle rezidenční péče přináší i další služby, a to zejména systematickou práci s biologickou, popřípadě náhradní, rodinou. Některé věci se nám daří lépe, některé hůře. Jsem však přesvědčen, že ten, kdo doopravdy chce, nemusí koneckonců čekat na žádné legislativní změny, akční plány či jiné, jak se dnes říká, transformační kroky. Řadu věcí, a to nejen v zařízeních našeho typu, lze změnit již dnes. Pravda, záleží na chuti a vůli ke změnám především na straně vedení zařízení a jeho schopnosti přesvědčit zaměstnance i svého zřizovatele (a dle vlastní zkušenosti je to obtížnější u zaměstnanců). Ale přesto, co jsem uvedl, je jasné, že současné možnosti mají prostě své limity a ke všemu čiré nadšení jednoduše nestačí. Už také proto, že nadšení a sil, s útoky a nepochopením okolí, postupně ubývá…

Velmi vítám, že v rámci MPSV vznikl „pro transformační“ tým mající tah na bránu, a kterému se přes značné obtíže daří prosazovat skutečné změny, které sice nebudou bezbolestné, ale o to více snad budou očišťující a přínosné. Škoda jen, že na jiném ministerstvu, kam systémově patříme jako školské zařízení i my, hrají hru „ mrtvý brouk dobrý brouk“… A nebo to možná není hra, a myslí to vážně?! Co si jinak myslet o posledním návrhu novely zákona č.109/2002 Sb.? Úmysl, nebo absolutní neschopnost? Nevím, co by bylo lepší…

Zkuste si jen představit, že…

…že jste třeba desetileté dítě, vlastně jste nic neprovedli, snad jen nechodíte do školy tak často, jak byste měli, protože …a nakonec Vás cizí lidé, které jste snad ani nikdy neviděli, odvezou neznámo kam …zpravidla do diagnostického ústavu. A sotva si tam trochu zvyknete, je rozhodnuto o Vašem umístění do některého z děcáků… A pak se o Vás starají tety a strejdové …cítíte se tam docela fajn, třeba pojedete i k moři, třeba dostanete značkové oblečení a od sponzora třeba mp4 přehrávač …ale …ale nejste doma, nejste s tátou, nejste s mámou …a tetě nebo strejdovi, kterého máte z děcáku nejraději, zrovna končí směna a vy ho(ji) uvidíte až třeba za 4 dny nebo nastupuje dovolenou nebo onemocní nebo změní práci nebo…

Zkuste si jen představit, že…

Přesto že se v našem zařízení skutečně snažíme o co nejlepší přístup k dětem a způsob práce přiblížit co nejvíce fungování „běžné“ rodiny, dnes a denně vidím, jak je ústavní režim, při sebelepší vůli, plný absurdit. Ústavní výchova je dle mého nejhlubšího přesvědčení prostě špatným řešením.

Ano, na druhé straně jsem však také přesvědčen, že určité formy „ústavky“ bude v oblasti péče o ohrožené děti vždy bohužel zapotřebí. Jde jen o to, aby takováto zařízení byla jen pro jasně definované případy a jen se skutečně potřebnou kapacitou a zároveň se skutečně vhodným způsobem práce.

Samotná ústavní zařízení se dnes stala docela snadným terčem kritiků systému. Je však třeba zdůraznit, že tato zařízení jsou jen jednou z jeho součástí, a problém snad ani tak netkví v zařízeních samotných (přesto že já sám jsem jejich velký kritik), ale právě v systému jako celku. Systém, který si vytvoří určité kapacity, má přirozenou vlastnost tyto kapacity, a to za každou cenu, ať to stojí, co to stojí (a to nemluvím o penězích), naplňovat. Je to vlastně obranný mechanismus pro zachování své vlastní existence. Jejich naplňováním sám sobě i okolí dokazuje svou potřebnost.

Proto docela rozumím vášnivé diskusi, mnohdy zděšení a odporu nad zveřejněním záměru rušení ústavů, popřípadě nad snižováním jejich kapacit. V poslední době mediálně oblíbené téma. Rozumím, ale nesouhlasím. Základní premisou je, že ústavní výchova je prostě špatně. V současné době však nesmí jít „jen“ o „co místo ústavní výchovy“, ale o to, aby k odebrání dětí z rodiny docházelo doopravdy jen v nutných případech (bohužel stále, byť skrytě, je jedním z hlavních důvodů odebírání důvod sociální), jako je například týrání, zneužívání a skutečné zanedbávání – a zde naopak zase co nejrychleji a bez zbytečného váhání. Pakliže už dojde k odebrání dítěte, musí se v prvé řadě hledat řešení v rámci širší rodiny, následně pak hledat řešení, které bude rodině co nejbližší, a až nakonec řešení určitého typu péče rezidentní – to vše s ohledem na individuální potřeby dítěte. Hlavní směřování změn musí jít do práce s rodinou dítěte, práce v terénu. Sociální pracovníci i další odborníci musí být rodinám především partnery, a ne jen nositeli represe. Pro řadu oblastí a především pak v oblasti „hodnocení rodin“ je třeba stanovit jasnější pravidla (doporučuji Oldřich Matoušek a Hana Pazlarová: Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny, Portál 2010), byť subjektivní složka v této oblasti bude vždy určitým způsobem přítomna.

A k alternativám ústavní výchovy? Mně osobně trochu mrzí, že se nepočítá se slovenským modelem „profesionálních rodičů“ v rámci dětských domovů, ale co naplat… Koncept profesionalizace pěstounské péče je však správným směrem. Ano, a jako všechno má svá úskalí. A tak jako nejsou stoprocentní všichni pracovníci ústavních zařízení či sociálních odborů, není možné očekávat stoprocentnost u pěstounů. Bohužel vždy bude docházet k individuálním selháním. Jde o to tato selhání minimalizovat a včas detekovat. A to je možné pouze pomocí vhodného výběru, přípravy, trvalého vzdělávání a supervize pěstounů a nastavení jasných pravidel pro všechny tyto oblasti. A ano, je třeba pěstouny i motivovat. A jako jeden ze zcela legitimních motivačních faktorů je tady i finanční motivace. Je přece zcela běžné, že se zaměstnance sociálních odborů i ústavních zařízení snaží jejich nadřízení motivovat i finanční složkou. Nechápu tedy ono často zmiňované rozhořčení, že to bude někdo dělat pro peníze. Dělat něco jen pro peníze je určitě špatně, ale vše se na bázi dobrovolnictví nedá dělat do nekonečna. Pěstouni se dobrovolně vzdávají velké části soukromí a dle mého názoru je jim nutné tuto ztrátu (byť se k ní rozhodli dobrovolně) kompenzovat.

Je mi líto, že velká část pracovníků ústavních zařízení nebere transformaci péče o ohrožené děti jako šanci a příležitost (pro děti, ale i pro sebe sama). Je mi líto, že podstatná část pracovníků ústavních zařízení bere transformaci jako ohrožení své vlastní existence a nepřátelské území, kde jim chce každý odepřít jejich zásluhy. Chystané změny se určitým způsobem dotknou každého zainteresovaného a při chystaném snižování kapacit ústavních zařízení musí přirozeně dojít také k pohybu personálu. Jsem však hluboce přesvědčen, že každý ze stávajících zaměstnanců, který o to bude skutečně stát a bude se dále chtít vzdělávat, najde své místo i v budoucnu, a vůbec to neznamená, že se z nás všech mají stát pěstouni.

Tedy z mé strany velké ANO transformaci systému péče o ohrožené děti.