Rodičovská zodpovědnost

Oponentní komentář k textu Mgr. Křepského: Rodičovská zodpovědnost z pohledu DD

Mgr. Adam Křístek

Na začátek je nutno vytknout zásadu, že v případě střetu (kolize) zájmů rodičů a dítěte není třeba omezovat, zbavovat, pozastavovat či navracet rodičům rodičovskou zodpovědnost (dále jen „RZ“)  – z možnosti dítě při právním jednání zastoupit je totiž rodič vyloučen ex lege paragrafem 37 zákona o rodině. V takovém případě soud dítěti pro onen konkrétní právní úkon ustanovuje opatrovníka, zpravidla OSPOD.

Výkon RZ je možno pozastavit, brání-li rodiči v jejím výkonu závažná překážka. Doktrína praví, že takovou překážkou je např. dlouhodobá nepřítomnost v rodině (zahraniční pobyt, nemoc, VTOS), nejedná se však nikdy o „trest“ – postižení rodiče pro údajné či dokonce skutečné neplnění rodičovských povinností.

Jinak je tomu v případě omezení RZ či dokonce zbavení RZ. Omezení se vztahuje vždy jen na některá práva a některé povinnosti, které v sobě RZ zahrnuje, a někdy se uvádí, že např. nařízení ústavní výchovy či jiné výchovné opatření obdobného dosahu, je ipso facto omezením RZ v oblasti péče (myšleno osobní) o dítě, aniž by to soud musel ve výroku konstatovat. V ostatních složkách RZ k žádnému omezení přitom nedochází. Omezení v ostatních složkách RZ přichází v úvahu pouze tehdy, pokud rodič nevykonává řádně povinnosti z RZ vyplývající, ač by je vykonávat měl a mohl. Přitom ale je dle mého názoru nezbytné vždy hodnotit jejich sociální kompetence, inteligenci, sociální prostředí, z něhož rodiče pocházejí, které mohou stejně tak být „přitěžující“, ale daleko spíše budou „polehčující“ okolností a vyjadřují právě onu míru „měl a mohl“ vykonávat RZ. A stejně tak je v takovém případě nutno zohlednit rozsah, míru, „nízkoprahovost“ a uživatelskou přívětivost podpůrných služeb ze strany veřejné správy, které byly rodiči za účelem zlepšení jeho situace poskytnuty nebo poskytnuty být měly. Mezi právě takové okolnosti patří jistě též profesionální, vstřícný, partnerský a pomáhající přístup všech institucí poskytujících služby sociálně-právní ochrany dětí, orgány veřejné správy počínaje, přes poskytovatele různých typů sociálních a jiných služeb a různými typy pobytových služeb (vč. ústavních) konče.

Pouze v případě, že rodič RZ závažným způsobem zanedbává nebo ji zneužívá (čímž se myslí zpravidla spáchání trestného činu proti dítěti nebo zneužití dítěte ke spáchání tr. činu, ale ani v těchto případech není a nesmí být zbavení RZ automatické), je možno rodiče RZ zbavit soudním rozhodnutím. Požadavky doktríny jsou v případě zbavení velmi striktní: musí být jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Pokud tedy je možné situaci dítěte řešit náhradní péčí s případným omezením RZ v kombinaci např. s omezením (či i zákazem) styku, ke zbavení RZ by dojít nemělo, takový postup by mohl být považován za exces.

Návrh nového občanského zákoníku v zásadě obsahuje stejnou úpravu (pouze se rodičovské zodpovědnosti nadále bude říkat rodičovská odpovědnost). V případě možnosti zbavení RZ jako sankce za vážné zanedbávání RZ důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku vyžaduje, aby ono vážné zanedbávání bylo „vedeno zlým úmyslem“ (nepůjde tedy o nedbalostní jednání, viz výše hodnocení sociálních kompetencí, sociálního prostředí, osobnosti rodiče apod.) – lze připomenout starobylou zásadu „nevědomost hříchu nečiní“.

Problematika rodičovské zodpovědnosti není zdaleka jen problematikou právní. Zahrnuje v sobě nejen péči o dítě a jeho potřeby či alespoň kontakt a rozvíjení vzájemných vazeb mezi rodičem a dítětem, ale též úzce souvisí s psychologickou problematikou budování vlastní identity dítěte. Dítě potřebuje porozumět tomu, proč bylo od rodičů odděleno, vyrovnat se s vinou, odmítnutím a přijmout rodiče jako součást svého světa, i když v něm rodiče pro tuto chvíli nefigurují přímo. Služby pro ohrožené dítě, vč. pobytových služeb ústavního typu, musí podporovat budování pozitivního vnímání rodičů – a takový postoj musí zaujímat nejen např. terapeut, ale shodný postoj musí dítě cítit u všech pracovníků zařízení, s nimiž přichází do kontaktu. Pohrdavý až nepřátelský postoj pracovníků některých pobytových zařízení vůči rodičům „jejich“ dětí, s nímž se lze stále ještě v některých případech setkat, který je někdy sekundárně ilustrován též různými snahami o bojkot či „šikanu“ rodičů (exekuční vymáhání ošetřovného, faktické omezování styku, pokusy o zásahy do RZ apod.) dítě velice dobře vycítí, a to i tehdy, když hrubě negativní hodnocení rodičů nejsou verbalizována přímo před dítětem. Vždy se současně jedná o profesionální selhání, a to bez ohledu na to, jací jsou konkrétní rodiče ve skutečnosti.

Ve světle uvedených zásad je možno si dovolit drobně nesouhlasit s některými tezemi jinak zajímavého a z praxe vycházejícího příspěvku. Z teze, uvedené v odstavci třetím, podle které by každý rodič, který má dítě v dětském domově, měl být minimálně omezen ve své RZ, vyplývá, že autor by za vhodné snad považoval automatické omezení/zbavení RZ u rodičů této skupiny dětí. Takto striktní požadavek se mi jeví jako jsoucí na hraně s právem, ale i se zájmem dítěte, jak je definován nejen mezinárodně-právními dokumenty (Úmluva o právech dítěte aj.), ale též jak vyplývá z psychologie dítěte (naznačeno výše). Takové řešení by mohlo posloužit jedinému – hladkému průběhu provozně technických procesů uvnitř zařízení samotného, nikoli tedy dítěti jako primárnímu uživateli služeb.

Generalizaci negativ rodiče majícího dítě v ústavní výchově uvedenou v komentovaném třetím odstavci, větě druhé je pro mne obtížné přijmout. Pokud některý z rodičů splňuje skutečně všechny naznačené skutkové okolnosti – tzn. ohrožuje citový, rozumový a mravní vývoj, často i zdraví dítěte, nese přičitatelnou zodpovědnost za to, že dítě žilo v nedůstojných podmínkách, bylo ponižováno, různě šikanováno, příp. bylo rodičem týráno a zneužíváno, pak v takovém případě je zvážení úpravy RZ jistě na místě. Ve světle statistik je však nutno takovouto generalizaci všech nebo převážné většiny rodičů, kteří mají dítě s nařízenou ústavní výchovou, odmítnout. To si ale velmi dobře uvědomuje i autor textu a tuto myšlenku zřejmě uvedl pouze jako řečnickou figuru, hyperbolu. Vzápětí totiž navazuje konstatování, že situace není a nemůže být tak horká.

Poněkud nelogické se zdá vysvětlení, že pro řešení situace „potížistů, kteří primárně nesouhlasí s ničím, co domov zamýšlí“ existuje institut kolizního opatrovnictví, který je přitom využíván „v situacích, kdy rodič nebyl k sehnání“, což jsou ale dvě zcela odlišné situace.

Rozhodně pozitivně lze hodnotit, že ústav, v němž autor komentovaného příspěvku pracuje, preferuje vysvětlování, přesvědčování, případové konference za účasti rodičů, to vše s aktivním zapojením dětí do procesu. Hodnotu tohoto zřejmého pozitiva však poněkud relativizuje fakt, kdy zřejmě nejde o progresívní nastavení zařízení, ale o tlak vnějších okolností: autor si stěžuje, že k takovému přístupu byli donuceni soudy, jejich neochotou zbavovat rodiče RZ. Pokud je v této souvislosti dále uvedeno, že zákon o rodině, zákon o sociálně-právní ochraně dětí i zákon č. 109/2002 Sb. „dává i jiné možnosti, jak zamezit styku dítěte s rodičem, se závadným prostředím apod.“, lze negativně hodnotit, že ve vztahu k rodičům není v příspěvku uvedeno, které možnosti konkrétně má autor na mysli.

Zákon o rodině zná pouze omezení/zákaz styku, o němž rozhoduje soud. Svévolným bráněním dítěti ze strany školských zařízení ve styku s osobami blízkými, např. v rámci extenzivního „ohýbání paragrafů“ upravujících tzv. opatření ve výchově, se kriticky zabýval Veřejný ochránce práv již v r. 2007 (Zpráva z návštěv zařízení, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova).