Rodičovská zodpovědnost

Oponentní komentář k textu Mgr. Křepského: Rodičovská zodpovědnost z pohledu DD

Mgr. Igor Grimmich

Otázku zbavování rodičů jejich rodičovských práv ve své praxi nepociťuji jako nejdůležitější téma, ale určitě je dobré se nad tím zamýšlet a formulovat svůj postoj. Jsem ochoten svůj názor změnit, minimálně vzhledem ke konkrétní rodinné situaci. Domnívám se, že zbavování rodičovských práv ničemu praktickému  nepomůže. Kladu si otázku, co je cílem, k čemu to může pomoci atd. V praxi dětského domova potřebuji úpravu rodičovského práva k možnosti podepisovat přihlášky do školy, souhlas se zdravotním ošetřením, k vystavení dokladů, založení bankovního účtu dítěti, ale to je tak prakticky asi vše. Vnímám to spíše jako špatné nastavení ze strany zákonů, protože u dítěte  s nařízenou ústavní výchovou bych si logicky myslel, že by tyto pravomoce měly přejít na instituci, ve které dítě je. Současně mám dojem, že často zkresleně vnímáme obsah zbavení rodičovských práv ve smyslu, že se jedná o zamezení kontaktu rodičů s dítětem, což není pravda.

V zásadě jsem proti využívání možnosti soudního zbavení rodičovských práv, myslím si, že je třeba pracovat nejen s dětmi, ale i s rodiči. Přijímat je takové, jací jsou, snažit se je maximálně vtahovat do  života dětského domova. Hledat formy práce, které jsou přijatelné pro personál domova, bezpečné pro děti a mohou vést k zlepšení situace s výhledem na návrat domů. Rodiče umístěných dětí  jsou často ve věku, kdy je možné ještě počítat s nějakou změnou jejich postojů, názorů, vztahů  atd., ale často to tak nemusí zpočátku vypadat a dynamika práce s rodiči prochází určitým vývojem, ze kterého můžeme mít dojem, že to nemá smysl. Dovedu si představit i situaci rodičů, kdy jim zbavení jejich rodičovského práva může zkomplikovat vztahy k dětem, k dětskému domovu. Určitě má smysl potýkat se s rodiči dětí, jak to jen jde, podporovat umisťování dětí  blízko jejich původního bydliště, počítat s tím, že děti se k nim časem mohou vrátit, v horším případě jim nic jiného ani nezbývá.

Proto se v našem domově snažíme rodiče zapojovat do rodinné terapie, vozíme děti rodičům na půl cesty, rodiče v domově mohou přespat, pořádáme společné pobyty pro děti, rodiče a pedagogy. Samozřejmě to přináší různé komplikace a určitě je vždy snadnější práce jen se samotnými dětmi. Někdy mám dojem, že největší nepřítel domova je biologický rodič. Určitě stojí za zamyšlení problém identifikačních vzorů dítěte, kdy tuto roli by měli mít v první řadě rodiče. Je pak jen otázka, kdo nebo co může za stav, jaký je nejen v rodinách dětí z dětských domovů. Nicméně jsem přesvědčen, že vztah dětského domova k rodičům by měl být nastaven jako vztah partnerů, kterým poskytujeme službu, nejlépe na omezenou dobu. A uvědomovat si, že umístění dětí do dětského domova se může stát za určitých okolností každému z nás a nemusí to být jen důsledkem tragické události.

Závěrem bych řekl, že rodiče našich dětí, i když budou zbaveni rodičovských práv a povinností, stejně rodiči  zůstávají  a je třeba s tím počítat. Prakticky rodiče našich dětí kromě vztahových záležitostí nejvíce trápí  nezaměstnanost nebo spíš poměry na našem pracovním trhu a velké dluhy, ze kterých v relativně krátkém čase často není cesta ven.  Náš dětský domov by  kromě financí určitě potřeboval změny v zákonech, tak aby mohl naplňovat obsah transformace ústavní péče, protože nejen ve vztahu k rodičům se často pohybujeme na hraně či za hranou všech možných předpisů. Tedy při použití sportovní terminologie - nejdříve je třeba vymezit hřiště a  stanovit  pravidla hry.  To však nemohou dělat jednotliví hráči.