Rodičovská zodpovědnost

Rodičovská zodpovědnost z pohledu dětského domova v praxi

Mgr. Dalibor Křepský

Téma rodičovských práv a povinností mezi zasvěcenými zcela určitě provokuje mnoho diskuzí. Nehodlám se pouštět do právních výkladů, raději bych se pokusil iniciovat debatu o tom, kdy práva dítěte jsou ve střetu s právy rodičů, jak a kdy je využívána možnost omezit, zrušit, pozastavit nebo navrátit  práva rodičů vůči dětem a kdy to má či nemá smysl. Každopádně mé názory vycházejí z více než dvacetileté praxe ředitele dětského domova.

Zákonodárce v zákoně o rodině ukládá rodičům povinnosti a přiznává jim práva vůči jejich dětem. Tyto se souhrnně označují jako rodičovská zodpovědnost. Při výkonu práv a povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, jsou oprávněni užít takových výchovných prostředků, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoliv ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Rodiče mají být osobním životem a chováním příkladem svým dětem. Nesmíme opomenout ani povinnost a právo rodičů spravovat jmění svých dětí.

Už z výše uvedeného je patrné, že prakticky každý rodič, který má dítě v dětském domově, by měl být minimálně omezen ve své rodičovské zodpovědnosti, ne-li rovnou rodičovské zodpovědnosti zbaven. Nechrání totiž zájmy dítěte, ohrožuje jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, často ohrožuje i jeho zdraví. Každopádně je zodpovědný za to, že dítě žilo v nedůstojných podmínkách, bylo často vrstevníky stavěno na okraj společnosti, bylo ponižováno, bylo terčem posměšků a útoků. Nemluvě o situacích, kdy bylo dítě týráno či zneužíváno přímo rodičem. O příkladnosti osobního života a chování dětem jen těžko hovořit.

Situace ale není a nemůže být tak horká, jak se zdá. V praxi našeho domova jsme prakticky nikdy nepotřebovali bojovat s rodiči o rodičovskou zodpovědnost, i když jsme v několika případech museli omezení rodičovské zodpovědnosti navrhovat. To bylo jen v případech, že NF manželů Klausových trval na tom, že finanční prostředky, které dětem do dětského domova posílal, musí spravovat opatrovník, v našem případě domov nebo ředitel. Nemůžeme se divit. Finanční prostředky vložené nadačním fondem do tohoto projektu byly a jsou nesmírně vysoké a zcela určitě stálo za to ochránit je proti zneužití zákonnými zástupci dětí.

Stále platí, že rodiče dětí z dětských domovů se dělí na tři skupiny – na ty, kteří se nechtějí starat, ty, kteří se neumějí starat a ty, kteří se nemohou starat. Pokud se někdo nechce starat o své dítě, pak s ním nemusíme bojovat o rodičovská práva, on o ně nestojí a ani se jich nedožaduje. Vyslovením opravdového nezájmu, o kterém rozhodne soud v případě záměru svěřit dítě do adopce, se stejně dojde k tomu, že rodičovská zodpovědnost přejde na adoptivní rodiče. Rodiče, kteří se neumějí starat o své děti, většinou spolupracují s domovem a rádi souhlasí s opatřeními, která za ně domov udělá. Podobně je to se třetí skupinou rodičů. V každé skupině se však mohou najít potížisté, kteří primárně nesouhlasí s ničím, co domov zamýšlí. Pro takové účely existuje institut kolizního opatrovnictví. Využili jsme ho jen zcela výjimečně, většinou v situacích, kdy rodič nebyl k sehnání. Vždy jsme preferovali vysvětlování, přesvědčování, případové konference za účasti rodičů apod. I ti největší odpůrci našich představ nakonec souhlasili. Často k tomu pomohly i samy děti. Případy, kdy byly děti týrány a zneužívány a kdy se rodiče tvrdě dožadovali svých práv, jsme neměli. Opět často zasáhly samy děti a takovým rodičům daly najevo, že je za rodiče nepovažují a považovat již nikdy nebudou.

K tomuto přesvědčení jsme ale nedošli sami. Byli jsme k němu donuceni dosti značnou neochotou soudů rozhodovat o zbavení rodičovské zodpovědnosti. Po pár případech, kdy se causa vlekla několik měsíců i let, jsme naznali, že se budeme muset obejít bez využívání institutu zbavení či omezení rodičovské zodpovědnosti. Když jsme zbavení potřebovali, nebylo možné, když jsme ho měli, bylo k ničemu. Vždyť zákon o rodině, zákon o sociálně právní ochraně dětí i zákon 109/2002 Sb. obecně o ústavní výchově nám dává i jiné možnosti, jak zamezit styku dítěte s rodičem, se závadným prostředím apod. Největší možností je však samotné dítě. To, pokud chce za rodičem, pokud se s ním chce stýkat, telefonovat si, udržovat elektronický kontakt atp., to stejně bude dělat, i kdyby mu to zakázalo deset soudců v deseti rozsudcích. Samo dítě pozná, kdo to s ním myslí dobře, kde je mu lépe, a dovede to mnohdy velmi dobře. A dokážou to běžně i děti předškolního věku.

Máme i zkušenosti, kdy nám omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti vadilo a bylo kontraproduktivní. Došlo k náhodnému setkání dětí s rodičem, který byl zbaven rodičovské zodpovědnosti. Uběhla řada let. Děti byly již velké. Naším úkolem by mělo být zamezovat styku dětí s tímto rodičem. V dnešní době u dětí nad 10 let věc nemožná. Děti samy chodí do školy, do kroužků, na vycházky, mají mobily, přístup k počítačům atp. Byli jsme nuceni si vybrat – buď budeme vyžadovat dodržování zbavení rodičovské zodpovědnosti, nebo budeme děti nutit lhát. Čím je dítě starší, tím spíše udělá to, co uzná samo za vhodné. Navíc i zakazované ovoce, popř. zvědavost a nová zkušenost, je velikým lákadlem.

Je dobře, že institut omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti máme. Potřebujme ho však jen v ojedinělých a odůvodněných případech. Využívejme všech jiných mechanismů, ať už technických či psychologických, aby nemusel být využíván. Největší nebezpečí pochopitelně hrozí ve zneužití majetku nezletilce v ústavní výchově zákonným zástupcem. Tam se dá použít jen omezení rodičovské zodpovědnosti ve smyslu správy jmění nezletilce. Pracujme tak, aby zbavení rodičovské zodpovědnosti bylo jen teoretickou možností a nemuselo k němu docházet.