Práva dětí

Pohled na práva dětí očima právníka

Mgr. David Strupek

V několika posledních letech nabyla na intenzitě diskuze o okolnostech, za nichž mohou být dětí odebírány svým biologickým rodičům a umisťovány do ústavní výchovy, tedy zpravidla do kojeneckých ústavů a dětských domovů (v poslední době je čím dál častější i umisťování do zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek). Viditelnou změnu v praxi českých soudů (méně viditelnou pak v případě orgánů sociálně-právní ochrany dětí – tedy tzv. „sociálek“) pak lze vysledovat především od vydání dvou rozsudků Evropského soudu pro lidská práva proti České republice.

Ve všech oblastech lidského života platí, že zákon nikdy nemůže být tak konkrétní, aby beze zbytku vyjmenoval všechna kritéria a pravidla, podle nichž by bylo snadné určit, jak postupovat. Tak je tomu i v případě ústavní výchovy – zákon o rodině vyslovuje, že soud může ústavní výchovu nařídit, je-li výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná opatření nevedla k nápravě, nebo pokud rodiče nemohou výchovu z jiných závažných důvodů zabezpečit. Kdy ale taková situace nastane, to již záleží na úvaze každého soudce.

Po pádu komunistického režimu, pro nějž bylo typické sociální inženýrství, k velkým změnám k nazírání na rozhodná kritéria nedošlo. V tržním prostředí se navíc výrazně zvýšil počet osob, které se dostaly do závažných sociálních problémů ať již bez svého zavinění, nebo v důsledku vlastní nedbalosti či slabé sociální orientace či adaptability. Případy, kdy byly děti odebírány pro závadné bytové zázemí (např. nedostatečné vytápění) či alternativní způsob života, byly nadále takřka na denním pořádku.

Jedna zásadní změna nicméně nastala – Česká republika přijala Listinu základních práv a svobod a přistoupila k řadě mezinárodních dohod o ochraně lidských práv – např. k Evropské úmluvě o lidských právech nebo Úmluvě o právech dítěte. Právo dítěte na společný život s rodiči se tak dočkalo ochrany ústavněprávní úrovně, která má přednost před zákonem. To mimo jiné znamenalo, že kritéria pro zásah do těchto základních práv byly oprávněny posoudit a přezkoumat tak vysoké instance jako Ústavní soud nebo právě Evropský soud pro lidská práva.

Při posuzování, zda je zásah do lidských práv oprávněný, se nejen v případě práva na rodinný život aplikuje následující test – (1) zásah musí být v souladu se zákonem, (2) musí sledovat nějaký legitimní cíl a konečně (3) musí být nezbytný a přiměřený. Právě poslední kritérium je většinou kamenem úrazu. Nařízení ústavní výchovy je zpravidla konáno v souladu se zákonem, protože zákon o rodině je upravuje, a sleduje legitimní cíl – ochranu zájmu dětí. Zda jde ale vždy o zásah nezbytný a přiměřený – toť otázka.

Na přelomový rozsudek jsme si každopádně museli počkat až do roku 2006. Tehdy vydal ESLP rozhodnutí ve věci Wallová a Walla proti České republice. Manželům Wallovým bylo odebráno pět dětí, od šestnáctiletého chlapce až po nemluvně, v zásadě proto, že neměli kde bydlet. Po přestěhování do okresu Tábor obývali nevyhovující průmyslový objekt. Soudy nejenže odebraly děti do ústavní výchovy, ale navíc rozhodly, že v případě dvou nejmladších dětí není třeba souhlasu rodičů k jejich osvojení. Podle zákona totiž rodič, který ke dni podání návrhu k soudu neprojevuje po dobu šesti měsíců dostatečný zájem o své děti, např. je nenavštěvuje nebo neplní vyživovací povinnost, ztrácí možnost ovlivnit řízení o jejich adopci.

Ústavní soud se Wallových zastal, pokud šlo o nahrazení souhlasu s adopcí, když vyslovil, že Wallovi vykazovali úsilí, které nelze hodnotit jako nezájem o děti (v roce 2010 pak v jiné věci byl Ústavní soud ještě přísnější – uzavřel, že soudy musí zájem rodičů zkoumat k okamžiku, kdy se rozhoduje, a nikoli k okamžiku, kdy byl podán návrh, a to přesto, že tak zákon stanoví). Samotné nařízení ústavní výchovy dětí Wallových ale Ústavní soud protiústavním neshledal. ESLP nakonec dospěl k závěru, že bylo porušeno právo rodiny Wallových na respektování rodinného života. Soud jejich případ odlišil od svých dřívějších případů, kdy se postavil na stranu členského státu a kdy byly děti odebrány pro podstatně závažnější důvody jako týrání nebo pohlavní zneužívání, případně zcela nedostatečné výchovné schopnosti rodičů (např. pro závažnou psychickou nemoc). Konstatoval, že Wallovým měla být v první řadě poskytnuta pomoc a poradenství tak, aby měli možnost zajistit si sociální bydlení, stát namísto toho jen usiloval o nařízení ústavní výchovy.

V podstatě totožný rozsudek pak ESLP vydal o rok později ve věci Havelka a další proti České republice. Šlo o případ, kdy otec sám pečoval o tři děti, matka byla zbavena rodičovských práv. Otec se dostal do vysokých dluhů na nájemném, došlo k odpojování elektřiny či vody, hrozila exekuce vyklizením bytu. V tomto případě české soudy neakceptovaly ani přechodné azylové bydlení, které Havelkovým zajistila nezisková organizace. V obou případech ESLP podtrhl, že nebyly shledány žádné zásadní vady v emoční rovině, citové vztahy mezi rodiči a dětmi byly i českými orgány hodnoceny jako bezproblémové. Podstatné důvody pro odebrání ležely v materiální rovině. Naproti tomu stížnost otce v případu Polášek proti České republice byla Evropským soudem odmítnuta, protože považoval za věrohodné nálezy českých soudů o týrání a zanedbávání dětí.

Rozsudek ve věci Havelka a další byl významný ještě z jiného důvodu – soud zkritizoval, že ani jedno z dětí nebylo soudem vyslechnuto, přesto že dvě starší dosáhly věku jedenácti resp. dvanácti let. Přitom nejen Úmluva o právech dítěte, ale i samotný zákon o rodině ukládají, aby byl zjišťován názor dítěte ve všech podstatných věcech, které se ho týkají.

Tuto myšlenku pak velmi podrobně rozebral Ústavní soud ve věci, kterou rozhodoval v roce 2009. Patnáctiletý chlapec, o nějž pečovala ovdovělá matka, byl vzat do ústavní výchovy pro záškoláctví a výchovnou nezvladatelnost. Matka se proti rozsudku nakonec neodvolala, ale přibližně po půl roce, kdy chlapec končil povinnou školní docházku, navrhla, aby jí byl vrácen do péče. Soudy to zamítly s tím, že je nadále nutné zajišťovat jeho docházku do učiliště. Ústavní soud se vyhnul odpovědi na otázku, zda docházka do učiliště je dostatečně závažným důvodem pro odloučení syna od matky, a svůj nález postavil na skutečnosti, že soudy chlapce vůbec nevyslechly a nezjistily tak jeho názor. Ústavní soud šel dokonce tak daleko, že pobyt v dětském domově do jisté míry přirovnal k vazebnímu pobytu obviněného ve věznici, samozřejmě nikoli co do intenzity zásahu, ale co do principu – v obou případech je totiž omezena osobní svoboda, protože dítě nepochybně za prostor své osobní svobody považuje svoji rodinu, nikoli dětský domov.

Pokud pak zákon ukládá, aby byl obviněný vyslechnut soudem vždy, než je vzat do vazby, mělo by platit totéž pro dítě, které má být odebráno rodičům, za předpokladu, že je schopno své názory formulovat (s odkazem na odbornou literaturu soud naznačil věkovou hranici 12 let). Pokud by tedy nemělo být odloučení dětí od biologických rodičů nařízením ústavní výchovy v rozporu s právem na respektování rodinného života, jak vyplývá z českého ústavního pořádku a závazných mezinárodních úmluv, je nutné dodržet následující:

• Dítě od cca 12 let věku má být vyslechnuto soudem, aby byl zjištěn jeho názor.
• Před odebráním dětí má stát vyčerpat veškeré rozumné prostředky k nápravě situace. Měly by být k dispozici služby preventivní (tj. za účelem předcházení závadné situace) i sanační (tj. za účelem nápravy již vzniklého problému), zejména poradenství, ale např. i psychologická terapie nebo terénní služby, které pomohou rodičům zvládnout nepříznivě se vyvíjející situaci.
• Důvody musí být dostatečně závažné, musí být namístě závěr, že ponechá-li se dítě v rodině, bude jeho újma větší než citové strádání v ústavní výchově, které zpravidla vede k citové deprivaci dítěte a jeho následnému selhání v dalším životě.
• I po nařízení ústavní výchovy má stát umožňovat kontakty rodičů a dětí v maximálním možném rozsahu a aktivně pracovat na tom, aby bylo možné rodinu co nejrychleji znovu sjednotit.

Tam, kde nebudou tyto předpoklady naplněny, neměl by zásah do práva rodičů i dětí na ochranu jejich rodinného života před soudy obstát.