Péče o děti do 3 let

Oponentura k textu Mgr. Černé: Zrušit kojenecké ústavy? Ano, ale ne teď. A proč ne teď?

Bc. Martin Vtípil, DiS.

Zřejmě dosud žádný zamýšlený krok v rámci transformace péče o ohrožené děti nerozdmýchal veřejnou diskuzi tak, jako ohlášení termínu zrušení kojeneckých ústavů. V rámci této diskuze jsem se setkal (osobně, ale většinou prostřednictvím médií) s různými názory. Některé vypovídaly o naprostém nepochopení záměru, jiné byly přímo proti zrušení kojeneckých ústavů, mnoho jich bylo souhlasných a mnohé další se zabývaly otázkou, zda tento krok není (vzhledem k termínu účinnosti 1. 1. 2014) unáhlený.

Jak píše Mgr. Černá, závěry současných vědeckých studií nejen v oblasti psychologie jasně dokazují negativní vliv ústavní péče na vývoj dítěte. Proto se domnívám, že dnes snad už nikdo nemůže tvrdit, že pobyt v institucionální péči je pro dítě nejlepší alternativou. Tyto závěry jasně vymezují směr, kterým by péče o ohrožené děti v České republice měla ubírat. A zde poprvé může zaznít otázka, zda se mají se instituce rušit, nebo transformovat? A v jakém tempu má ke změnám docházet? Myslím, že bychom měli klást větší důraz na to, že nejde o nějaké samoúčelné rušení kojeneckých ústavů, nýbrž v první řadě o neumisťování dětí do 3 let věku do ústavní péče. Pak je ovšem nasnadě ptát se, zda takovýto postup bude možné uplatnit u všech dětí, zda přece jen nebudou nějaké výjimky? V současném právním stavu se automaticky předpokládá, že některé děti jsou vhodné pro náhradní péči a jiné nikoli (na tuto problematickou situaci upozorňuje též MUDr. Dagmar Zezulová v článku pro Aktuálně.cz). Pokračování v této praxi by vylučovalo řešení situace pro všechny umístěné děti. Mgr. Černá polemizuje o tom, zda např. zdravotní stav některých dětí vyžadující dlouhodobou zdravotnickou péči nebude překážkou jejich umístění do náhradní rodiny.

Autorka se s argumentem těžkého zdravotního handicapu u dětí vypořádává předložením statistických údajů o nejčastějších důvodech umísťování dětí do kojeneckých ústavů a především údajů o tom, kam děti z kojeneckých ústavů odcházejí. Tyto statistiky považuji shodně s autorkou za zásadně vypovídající o počtu dětí, které by v ústavní péči kojeneckého ústavu nemusely pobývat za předpokladu poskytnutí podpůrných služeb jejich rodinám. Dostatečně hustá síť terénních a ambulantních služeb a jejich kvalita jsou základním předpokladem toho, aby možnost vyrůstat v rodinném prostředí mělo každé dítě. A vedle toho též dostatek pečlivě vybraných, specializovaných, kvalitně připravených, a neméně kvalitně doprovázených pěstounů. Zároveň jde o předpoklady úspěšné transformace systému péče o ohrožené děti vůbec.

Ale bude takových služeb a takových pěstounů dostatek? Bude na to všechno dost finančních prostředků, když máme dnes potíže s financováním služeb stávajících? Ministerstvo práce a sociálních věcí ve své tiskové zprávě k tématu ze dne 25. 8. 2011 deklaruje, že si nutnost vzniku „spektra terénních a ambulantních služeb pro podporu rodin a náhradní rodinné péče“ uvědomuje. Předpokládá vznik Národní strategie péče o ohrožené děti, kde budou stanoveny kroky vedoucí k „postupnému omezování institucionální péče, zejména u dětí do 3 let věku“. Ministerstvo předkládá i základní finanční rozvahu nákladů na provoz kojeneckých ústavů v porovnání s náklady na dítě v pěstounské péči. Doufejme tedy, že se finanční i lidské zdroje díky meziresortní shodě podaří zacílit správně. Co je nezbytné pro získání dostatečného počtu profesionálů poskytujících náhradní rodinnou péči? Přechod od pasivního vyhledávání nových zájemců o pěstounskou péči k vyhledávání aktivnímu. Mít jasné standardy náhradní rodinné péče. Oslovovat nové zájemce, mít jim co nabídnout, kvalitně je na pěstounství připravit a poskytnout jim dostatečný servis. Ale zároveň se nebát nevhodné zájemce v procesu přípravy odmítnout. Hledisko kvality by mělo být i nadále přednostní před hlediskem kvantity. Změnit přístup k zájemcům o náhradní rodinnou péči. Přestat je vnímat jako žadatele, kteří se jdou na obecní úřad něčeho doprošovat, ale přistupovat k nim jako k těm, kteří přicházejí nabídnout státu své služby, které stát potřebuje. Ale nejen to. Jde také o to změnit přístup veřejnosti, samotných žadatelů o pěstounskou péči, kteří v současné době ve velké míře přicházejí s ochotou přijmout dítě zdravé, příslušníka majority apod. Je také na místě cílenou osvětou přibližovat veřejnosti principy pěstounské péče, např. fakt, že by v zásadě vždy mělo jít o péči dočasnou. Tyto případy současné praxe činí z dnešního pěstounství pseudoadopce.

Bude na všechny tyto změny dostatek času? Obávám se, že ne. Obávám se, že k 1. 1. 2014 nebude dostatek kvalitně připravených pěstounů ani dostatečný systém podpůrných služeb. Na druhou stranu odkládání termínů není řešení a pečlivá příprava transformačního procesu nesmí být zaměňována s jakousi rozplizlostí.