ČÍ
JE DÍTĚ?
Žízeň a hlad vyřešit umíme.
Uvědomujeme si ale vždy všechny
potřeby ohrožených dětí?
Hledejme odpověď společně.
10.7.2013
K aktuálně zveřejněnému tématu dohod o výkonu pěstounské péče Vám přinášíme další příspěvek. Tentokrát se jedná o pojednání o legislativním ukotvení dohod, které jsou novým institutem v rámci pěstounské péče. V rámci dohod o výkonu pěstounské péče jsou upravována práva a povinnosti pěstounů, které jsou specifikována dle konkrétních potřeb dítěte a rodiny. Pěstoun by měl dohodu uzavřít s takovým subjektem, u kterého si myslí, že bude schopen lépe zabezpečit potřeby dětí a pěstounů, např. jim zajistí lepší psychologickou pomoc, odlehčovací službu či systém vzdělávání. Ministerstvo práce a sociálních věcí nabídlo zainteresovaným subjektům vzor dohody o výkonu pěstounské péče a městským úřadům taktéž vzor správního rozhodnutí.
26.6.2013
Příspěvek na toto téma pro nás zpracovala i psycholožka zlínského občanského sdružení STROP Mgr. Veronika Hofrová. Velmi prakticky popsala práci s dohodami v rámci jedné regionální neziskové organizace. „V praxi se ukazuje, že dohody o výkonu pěstounské péče jsou pro řadu pěstounů nesrozumitelnou komplikací, která jim ukládá plno nových povinností, o jejichž smysluplnosti pochybují. Jedná se zejména o pěstouny, kteří vychovávají přijaté děti už řadu let a zejména pak o pěstouny, kteří mají děti v tzv. příbuzenské pěstounské péči, nejčastěji pěstouni prarodiče. Jejich rozčarování je často srozumitelné – jakoby nastoupili do vlaku, kterému uprostřed cesty změnili jízdní řád a najednou jedou úplně jinam.,“ doplňuje Mgr. Hofrová.
9.6.2013
Podle novely zákona o sociálně – právní ochraně dětí mají pěstouni nově nárok na celou řadu podpůrných služeb. O jaké služby se jedná, se dozvíme konkrétně v § 47a zmíněného zákona. Jde například o právo na odborné poradenství, na poskytnutí pomoci při zajištění péče o svěřené dítě, na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci nebo o právo na zprostředkování nebo zajištění možnosti zvyšovat si znalosti v oblasti výchovy a péče o dítě.
Autorské příspěvky > Archiv > Péče o děti do 3 let > Zrušit kojenecké ústavy? Ano, ale ne teď. A proč ne teď? Právě teď! / Mgr. Ria Černá >
Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.
Zrušit kojenecké ústavy? Ano, ale ne teď. A proč ne teď? Právě teď!
Mgr. Ria Černá
V posledních týdnech a měsících v České republice vypukla pro mnohé donedávna nepředstavitelná diskuze – zrušit, či nezrušit? Řeč je o kojeneckých ústavech, které podle jednoho tábora kojence a batolata zachraňují před nebezpečnými rodiči, nemocemi, nedostatečnou péčí pěstounů po zdravotní stránce, dle druhého tábora naopak malé děti odsuzují k trvalému poškození a psychické újmě. Selský rozum člověka velí, že pravda je zřejmě někde uprostřed. Bohužel – ne tak docela.
Vývojoví psychologové, neurofyziologové a další odborníci pomocí výzkumů a také zkušeností již prokázali destruktivní vliv na vývoj dětského mozku. Pokud dítě nemá k dispozici stabilní pečující osobu, která je mu k dispozici, dokáže přečíst jeho potřeby a zareagovat na ně tak, jak dítě potřebuje, pokud prostředí pro dítě není dostatečně podnětné a zároveň bezpečné pro jeho exploraci, budování základní důvěry ke světu, navazování prvních vztahů s druhými lidmi, vytváření sebejistoty a sebehodnoty, projeví se u dítěte dříve či později následky, které zásadním způsobem naruší kvalitu života v dětském i dospělém věku jedince.
Zkusme se zamyslet nad variantou, proč kojenecké ústavy nezrušit. Nejčastějším argumentem bývá domněnka, že o děti, o kterých mluvíme, by se nikdo jiný lépe nepostaral, případně by se o ně ani nikdo jiný starat nechtěl. V prvním případě je řeč o zdravotních komplikacích, kterými děti umístěné do kojeneckých ústavů mohou trpět, a o nutnosti zajištění potřebné zdravotnické péče. V druhém případě jde o obavy (vyplývající ze zkušeností personálu kojeneckých ústavů) z nezájmu rodičů o děti a nedostatku pěstounů, kteří by mohli tyto děti přechodně či dlouhodobě do pěstounské péče přijmout. Podívejme se však na statistické údaje, z jakých důvodů jsou děti do kojeneckých ústavů přijímány a kam dále putují.
Do kojeneckých ústavů byly dle Aktuální informace č. 18 Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky (ÚZIS ČR) v roce 2010 děti umísťovány z těchto důvodů: sociální důvody (45,9 %), zdravotní důvody (35,8 %), zdravotně sociální důvody - děti kvůli svému postižení nevyrůstají v rodině, ačkoli nevyžadují trvalou a dlouhodobou ošetřovatelskou péči (18,3 %). Budeme-li uvažovat o zrušení kojeneckých ústavů, je pro nás ještě zajímavější statistika, kam děti z kojeneckých ústavů odcházejí. Také tu nabízí ÚZIS ČR. Během roku 2010 bylo z kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do tří let propuštěno 2085 dětí, z nichž 54 % se vrátilo do vlastní rodiny, 23 % bylo osvojeno a 9 % bylo propuštěno do jiné formy náhradní rodinné péče. Mimo rodinné prostředí bylo propuštěno 277 (13 % propuštěných) dětí. Stejně jako v roce 2009 přešlo 8 % propuštěných dětí do dětského domova pro starší děti (resort ministerstva školství), 2 % byla předána do ústavu sociální péče a 3 % dětí byla propuštěna jinam (klokánky, atp.).
Při pohledu do statistik je tedy zřejmé, že pro téměř 87% dětí, které stráví nejdůležitější chvíle pro zdravý vývoj v ústavní péči, může být rodinné prostředí zajištěno ihned, bez předchozího pobytu v kojeneckém ústavu. U dalších 13 %, tj. 277 dětí se musíme pokusit o totéž, jen k tomu budeme možná potřebovat více profesionálů a větší nasazení při hledání řešení pro každé dítě.
Vraťme se tedy k tomu, zda argumenty, proč kojenecké ústavy nezrušit, skutečně obstojí. Argument těžkého zdravotního handicapu u dětí, které by vyžadovaly soustavnou lékařskou péči, zřejmě neobstojí. Nebo snad jejich těžké zdravotní postižení odchodem z kojeneckého ústavu zmizí? Je více než jisté, že některým dětem po porodu je třeba poskytnout špičkovou lékařskou péči, stabilizovat jejich zdravotní stav s ohledem na zdravotní komplikace, kterými dítě může trpět s ohledem na osobní, rodinnou či sociální anamnézu. Ale nemůže snad být tato péče poskytnuta v nemocnici, pokud je situace dítěte natolik akutní, že vyžaduje trvalý lékařský dohled? A pokud stačí péče ambulantní, proč by nemohl dítě do nemocnice doprovodit rodič či pěstoun? I kdyby každý den? Proč by nemohl pečovatele zdravotnický personál vyškolit v tom, jakou zdravotní péči dítě potřebuje? Nemohl by k tomu pečovatel získat podporu profesionálů podobně, jako jsou zdravotně sociální služby v domácnosti poskytovány seniorům, a nikdo se nad tím nepozastavuje? Nemohl by stejný přístroj, který potřebuje dítě v kojeneckém ústavu, být v rodině? To všechno jsou cesty k tomu, aby dítě, i když se zdravotním handicapem, mohlo vyrůstat v rodinném prostředí, vlastním či případně náhradním. A to je v zájmu každého dítěte.
Druhý argument, uvedený v úvodu, je jistě na místě. V tuto chvíli nemáme ani dostatek pěstounů ani dostatek podpůrných služeb pro vlastní či náhradní rodiny s dětmi. Vznik ambulantně-terénních služeb na podporu rodin ohrožených odebráním dítěte je nezbytnou podmínkou transformace systému péče o ohrožené děti. Stejně tak aktivní vyhledávání nových pěstounů, jejich kvalitní příprava a kontinuální doprovázení při jejich výkonu pěstounské péče. Slovensko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Skotsko, Anglie – to všechno jsou země, kde se daří nové pěstouny vyhledávat. Česká republika nebude výjimkou. Jen je třeba společnost o možnostech pěstounství informovat, zrealizovat osvětové kampaně, aktivně oslovit zájemce, doprovodit je v jejich cestě za pěstounstvím. Poskytneme-li pak pěstounům kvalitní přípravu a kontinuální provázení v jejich pěstounství, nebudeme kojenecké ústavy potřebovat. Někteří pěstouni budou připraveni na přijetí dítěte přímo z porodnice, jiní se zaměří na specializovanou pěstounskou péči dle handicapu dítěte, někteří budou připraveni přijmout dítě po akutní krizi v rodině (např. z důvodu zneužití či domácího násilí), další budou nabízet odlehčení pro rodiče či pěstouny pečující o dítě se závažným handicapem atd.
Ať už je termín zrušení kojeneckých ústavů jakýkoliv, je zásadní, že existuje. Nutí nás všechny, abychom podnikali konkrétní kroky pro vznik nových služeb, vyhledávání pěstounů a zlepšení spolupráce na státní i nestátní, resortní i meziresortní úrovni. A to je v zájmu dítěte.
Mgr. Ria Černá
Sociální pracovnice a psycholožka, vedoucí Centra náhradní rodinné péče Amalthea o.s.
Oponentní komentář k textu - Bc. Martin Vtípil, DiS.