Jak to vidí...

Co si myslí o systému péče o děti jedna ze soutěžících?

Bc. Lucie Janečková Preislerová

1. Myslíte si, že novela (a transformace) byla prvním krokem ke skutečné změně systému péče o děti, nebo jde jen o další „pokus", který nenajde uplatnění v praxi?

Již 25 let se pohybuji v prostředí náhradní rodinné péče, 14 let jsem aktivní dlouhodobou pěstounkou, 10 let se setkávám s ostatními pěstouny v klubu pěstounských rodin, který jsem založila. Také jsem pracovala ve výchovném ústavu jako asistent pedagoga a často jsem přemýšlela, kde přesně je ten moment, kdy se dítěti mění psychika a po té i celkové chování k negativismu. Po určité době spojené se studiem odborné literatury a s vlastními zkušenostmi jak z výchovy dítěte v pěstounské péči, tak z „výchovy" dětí ve výchovném ústavu jsem došla k jedinému závěru.

Dítě NESMÍ zažít odloučení spojené s pocitem osiřelosti a být umístěné v ústavní péči. Tyto následky jsou naprosto pro dítě destruktivní a později i pro jeho  okolí a v některých případech i pro celou společnost. Dodnes  se doma potýkáme s následky citové deprivace u pěstounské holčičky, která byla v ústavu od svého narození do věku 2,5 let.  Dítě jsem si před 14 lety našla sama z vlastní iniciativy v DD. Holčička byla naprosto sociálně zanedbaná, všeho se bála, neuměla mluvit a v tomto věku vážila 10 kilogramů! Dlouhé roky trvalo dítě aspoň trošku socializovat, aby vydržela se svými vrstevníky ve škole, aby se tak moc nebála všeho, co jí v průběhu běžného dne potkává. Bohužel dodnes si nese svou „truhlu bolesti".

Ještě dnes se v určitých situacích projevuje tzv. „hospitalismem"-tzn.  kývání těla dopředu a dozadu, je velice stydlivá, upozaděná v kolektivu, bojí se nových věcí. Stále potřebuje doprovod mé osoby nebo nejlepší kamarádky, což ji dost omezuje v běžných záležitostech. Děvčátko krásně zpívá, ale na svou učitelku zpěvu si zvykala dva roky a veřejné vystoupení velice těžce nesla. Má svěřenka je dobře pohybově nadaná a pro tento rok jsme se domluvily, že bude navštěvovat klub sportovního tance u nás ve městě. Pro mě to však znamená 3x týdně jezdit s děvčetem na tréninky a po celou dobu tam s ní být, jinak odmítá na tréninky chodit. Toto všechno bychom si ušetřili, kdyby mohlo být dítě umístěné ihned po narození v náhradní rodině, byť i přechodné. Ale důležité pro dívčin rozvoj by bylo, že by jí byla věnována individuální péče, dle jejích potřeb a ne podle potřeb KOLEKTIVU.

Z tohoto důvodu velice, velice, opravdu velice moc vítám možnost, které se díky novele dostalo těmto dětem. PO NAROZENÍ MOHOU VYRŮSTAT V PŘECHODNÉ RODINĚ A NEMUSÍ ČEKAT OSAMOCENÉ V ÚSTAVU. Jsem si vědoma, že institut přechodné pěstounské péče byl zakotvený v zákoně již před novelou, ale až TATO novela dala přechodné péči nástroj, jak ji využít. A tím je možnost pěstounskou péči vykonávat profesionálně za plat. Vždyť ani já, a to jsem opravdu velice silně zapálena pro pomoc dětem, které vyrůstají mimo rodinu (od 14 let jsem si brávala děti z DD do 3 let na denní pobyty domů, již v té době jsem byla zapálena pro pomoc těmto dětem), jsem si nemohla dovolit vykonávat přechodnou pěstounskou péči PŘED novelou zákona o sociálně právní ochraně dětí. Měla jsem zodpovědnost za své děti a nemohla jsem je ohrozit tím, že sice pomůžeme přechodně nějakému dítěti, ale nebudu mít jistotu, že až dítě z péče odejde, tak mě někdo na krátkou dobu zaměstná, abych mohla nakrmit děti, které mám doma.

Proto jsem velice šťastná, že novela prošla, a vím o plno dětech, které místo ústavu chovaly ruce jedné mámy, byť jen přechodné. Od ledna jsem měla v péči dvě děti. Jedno u nás pobylo šest týdnů a druhé necelých pět měsíců. Jedno šlo do adopce, druhé zpět do biologické rodiny. Je to úžasné, nádherné a tak moc potřebné, to že dítě dostalo vše, co potřebovalo, vůbec se neliší od svých vrstevníků z běžné rodiny, dokonce o dítěti, které u nás bylo delší dobu,  mi rodiče sdělili, že ho srovnávali s několika dětmi v okolí a to jejich je jakoby více "vepředu" - reaguje na podněty, psychomotorický vývoj aj.

Když jsme jako rodina procházeli přípravkou na přechodnou péči, často jsem o tom, proč se chci této péči věnovat, diskutovala právě s výše uvedeným pěstounským děvčátkem. Velice mě dojala situace, kdy celý smysl pěstounské péče na přechodnou dobu pochopila a velice se rozplakala - ptala jsem se jí proč pláče, odpověděla mi: „Mami a proč já jsem na tebe nemohla čekat někde, kde by mě měli také rádi? Proč jsem byla pořád sama a tam jsem pořád brečela?" Při této odpovědi se mi od bolesti málem zastavilo srdce, byla v ústavu od narození do 2,5 let a pamatovala si neustále pouze situace spojené s pláčem. Z těchto všech výše popsaných důvodů velice vítám přijetí novely a ať už naše bývalá vláda udělala rozhodnutí, se kterými nemohu souhlasit a jsem z nich rozhořčená, tak ale dokázala prosadit novelu, a tím otevřela dětem dveře ústavů do rodin a za to jsem jim vděčná.

Spolupráce s Krajským úřadem je v tomto směru více než příkladná, jsem z Olomouckého kraje a všechny pracovníky si velice chválím, spolupracuje se s nimi velmi dobře, jakýkoli problém okamžitě konzultujeme a vždy se najde řešení.

2. Jaké máte zkušenosti s praktickým využitím „staronových“ metod sociální práce – případové konference, vyhodnocování situace dítěte, IPOD atd.?

V případě dlouhodobého pěstounství - kromě školení (nezajímavé téma) a příspěvku na tábor (který nemůžeme využít, protože dítě na tábor jet odmítá), žádný přínos. Navíc nás velmi zatěžují dvouměsíční návštěvy sociální pracovnice (dítě ji vnímá jako vetřelce, kterého když vidělo dvakrát do roka, tak to bylo akorát, a najednou v 15 letech musí snášet každé dva měsíce vyptávání na svou osobu od člověka, se kterým jinak nemá nic společného. Právě v tomto věku 15 let je na vše citlivé a tyto návštěvy bere jako velké zlo, které se vetřelo do jeho soukromí). Možná by bylo přínosné vytipování rodin, kde jsou tyto návštěvy oprávněné, a zbytek navštěvovat tak, jak tomu bylo před novelou, tj. 2x do roka.

V případě přechodné pěstounské péče - výborná spolupráce s Krajem, býváme přítomni na panelu, kde se vybírají vhodní ado rodiče a kde můžeme říci, jak se dítě projevuje, jestli bude klidnější, nebo živější a v tomto směru vybrat i vhodnou rodinu. Bohužel sociální pracovnice na OSPOD zatím nepochopily, jak důležité je komunikovat s přechodným pěstounem a informovat pěstouna, jak se situace dítěte vyvíjí. Zde bude potřeba ještě cílená práce s těmito pracovnicemi, aby byly schopny vytvořit společně se všemi zúčastněnými, tj. i s pěstouny, tým, který bude opravdu INTENZIVNĚ pracovat pro blaho konkrétního dítěte. Od některých soc. pracovnic jsem slyšela i názor, jak to bylo bezva, když byly děti v dětských domovech, protože měly méně náročnou práci.

Aktivně si vyhledávám školení pro přechodnou pěstounskou péči - téma, které je pro mne aktuální a velice mě zajímá. V tomto směru úžasná spolupráce s PhDr. Evou Rotreklovou z Triády.

Fungování IPOD jsem vůbec nezažila.

3. S jakými obtížemi se v oblasti péče o ohrožené děti v současnosti nejvíce potýkáte?

Malá informovanost široké veřejnosti, neznalost kompetencí zúčastněných v dané situaci. Při převzetí novorozence nutnost strávit na úřadech dlouhé časové úseky pro vyřízení veškeré administrativy a při odevzdání dítěte opět to samé a pořád dokola a dokolečka.

4. Co by Vám pomohlo ke kvalitnější a efektivnější práci v oblasti péče o ohrožené děti?

Vyřídit administrativu jiným způsobem než osobní návštěvou, kdy musím na úřady brát s sebou i pětidenní dítě, které by mělo být v domácím prostředí, a ne v prostředí, kde během pár minut projde několik desítek lidí, plném bacilů. Lepší komunikace s některými OSPODY, větší vstřícnost sociálních pracovnic a větší zapálení pro danou věc. Jako nejdůležitější pociťuji potřebu, aby se sociální pracovnice přizpůsobily přechodné a nové rodině při procesu předávání dítěte do rodiny (není možné, aby soc. pracovnice určila datum konečného předání dítěte - toto určuje pěstoun po dohodě s novou rodinou, dle aktuálního stavu dítěte), tento bod je velice kritický. V některých případech sociální pracovnice přistupovaly k dítěti naprosto necitlivě (ve smyslu, že nezohledňovaly aktuální zdravotní stav dítěte, u dítěte se střídalo víc pracovnic a každá si myslela, že dítě je nikoho - takže všech, a tím pádem nemusí respektovat jeho potřeby klidu a neustále dítě vyrušovaly), došlo to tak daleko, že jsem musela zasáhnout a sdělit jim, že s dítětem zachází jako s věcí a toto není možné. Po té se situace uklidnila. Bohužel s dalším dítětem se tato anabáze bude opakovat znovu.

5. V čem vidíte Vaše možnosti přispět k úspěšnému průběhu celého procesu transformace?

Nekonečné opakování zúčastněným, jak je důležitý citlivý přístup k dítěti, a vyžadování respektování autority pěstouna, který je za dítě zodpovědný. Propagovat jak přechodné, tak dlouhodobé pěstounství mezi veřejností. Trvat na informovanosti z OSPODU, jak vypadá situace daného dítěte, a v momentě, kdy se nedá pro dané dítě najít adoptivní rodina, trvat na tom, aby se souběžně s tímto hledala i pěstounská rodina, aby dítě nejpozději do roka opravdu odcházelo do stálé rodiny a nestalo se to, že rok bude pryč a dítě nebude mít rodinu. Poskytovat všem zúčastněným zpětnou vazbu o pobytu dítěte v přechodné rodině a o předávání do rodiny nové.

 

stáhnout txtstáhnout pdfodeslat