Práva dětí

Oponentura textu Mgr. K. Panovské: Hledání nejlepšího zájmu dítěte v kontextu práva dítěte

Mgr. Kristýna Jůzová Kotalová

V úvodu textu se autorka zamýšlí nad definicí a významem zájmu dítěte, zejména v rámci rozhodování o dítěti. Zcela souhlasím s tím, že každý případ (situaci konkrétního dítěte) je třeba posuzovat individuálně a je velmi nebezpečné zobecňovat podmínky, kdy by například dítě mělo či nemělo být odebráno z péče rodičů. Dále je možné doplnit, že zájem dítěte je hlediskem, které by mělo mít zásadní vliv na posuzování situace dítěte. Tato myšlenka, vyjádřená mimo jiné rozsudky ESLP a českou legislativou, je ale často uváděna do praxe tak, že různé strany (rodiče, OSPOD, soudní znalec atd.) prezentují několik, často zcela opačných „zájmů“ dítěte. Jde přitom o zájmy jiných osob interpretované do zájmu dítěte, který má být slyšen.

Pokud jde o problematiku odebírání dětí z tzv. „sociálních důvodů“ (nepříznivá sociální a ekonomická situace rodiny), je třeba zvažovat několik hledisek. Především může být nebezpečné zobecňovat podmínky odebrání dětí z péče rodičů, je třeba situaci ohrožených dětí posuzovat individuálně (viz výše). Dále je nutné zohlednit reálné možnosti práce s rodinou ohroženou sociálním nebo ekonomickým nedostatkem, zejména pokud jde o doprovázení, poradenství, finanční a materiální podporu, náhradní bydlení atd. Základním úkolem státu je samozřejmě tyto možnosti rozvíjet a prohlubovat, ale v současné situaci (především kvantita a kvalita pracovníků) je zde riziko, že ekonomické důvody odebrání dítěte budou uměle zakrývány např. důvody zdravotními, výchovnými atp. Konečně je třeba situaci umisťování dětí mimo rodinu posuzovat především z dlouhodobého hlediska – argumenty, o něž se opírá návrh soudu, musí být podloženy historií a dalším plánem práce s rodinou.

Autorka článku na konkrétním případě demonstruje problematiku vyhodnocování situace ohroženého dítěte. Z praxe sociálně-právní ochrany dětí lze doplnit, že důležitá je především míra ohrožení dítěte. Tu je ale velmi obtížné objektivizovat, neboť práce s rodinou je ovlivňována osobností pracovníka.

Zajišťování názoru dítěte je popsáno jako základní právo dítěte vyjadřovat se k situaci, která se ho týká. Zcela souhlasím s názorem, že názor dítěte musí být v každém případě slyšen, ať už jakýmkoliv způsobem a v jakékoliv formě. Opět je ale tuto premisu potřeba vnímat z hlediska současných možností OSPOD a soudů, tj. míry kvalifikace pracovníků a vhodnosti prostředí pro komunikaci s dítětem. To neznamená, že by se pracovníci měli povinnosti zjišťování názoru dítěte vyhýbat, ale naopak, že by měli sami iniciativně vhodné podmínky vytvářet. Zejména role OSPOD je jedinečná v tom, že pracovník je dlouhodobým průvodcem dítěte a může jeho názory zjišťovat průběžně.

Na závěr autorka článku konstatuje, že podmínkou zachování života dítěte v rodině je náležitá sociální práce s rodinou a že povinností státu je zajistit ochranu práv dítěte bez ohledu na prostředky, které je k tomu nutné vynaložit. Tento názor podtrhuje vše výše uvedené a je v úplném souladu s  metodou individuálního plánu práce s dítětem, která by měla být implementována do práce OSPOD.