Práva dětí

Oponentura textu Mgr. K. Panovské: Hledání nejlepšího zájmu dítěte v kontextu práva dítěte

Bc. Petr Bittner

Autorka se v úvodu zamýšlí nad termínem nejlepší zájem dítěte. Vychází přitom zřejmě z teorie práva a domnívá se, že jediným subjektem majícím kompetence zasahovat do práv druhých je soud. V praxi nejen sociálně-právní ochrany dětí (dále jen SPOD) však do práv druhých výrazně vstupují i jiné subjekty. Z logiky zákona o SPOD je tímto subjektem zejména orgán SPOD na úrovni pověřené obce. Ten je ze zákona vybaven řadou kompetencí v podobě opatření, která může dítěti nebo jeho rodině uložit. V souladu s úmluvou by tak vždy měl činit v nejlepším zájmu dítěte.

V praxi je však využívání těchto opatření (mírnějších než odebrání dítěte z rodiny) dle mého názoru využíváno velmi málo. Jako příklad může sloužit nařízení dohledu nad péčí o dítě v ohrožené rodině. Přestože tento dohled může ve správním řízení nařídit sám OSPOD, v drtivé většině se s žádostí o nařízení dohledu obrací na soud. Ve své praxi jsem jako nejčastější argument slyšel ten, že rozhodnutí soudu berou rodiče vážně, zatímco z rozhodnutí OSPOD si příliš nedělají. Domnívám se, že se zde projevuje nedostatečné oddělení represivní funkce OSPOD od funkce podpůrné. Pokud OSPOD přijímá represivní opatření vůči rodině, je logicky nemožné, aby zároveň vystupoval v roli subjektu podporujícího rodinu v sanaci jejích narušených funkcí. Zde je nutná spolupráce s dalším subjektem, ale služby sanace rodiny jsou v současném systému péče o ohroženou rodinu kapacitně nedostatečné, podfinancované a regionálně nerovnoměrně zastoupené. Výsledkem pak může být přenášení represivní kompetence na soud ve snaze zachování  podpůrné role OSPOD v práci s rodinou. Z praxe je přesto zřejmé, že toto řešení není příliš funkční a vnímání OSPOD jako převážně represivního orgánu je hluboce zakořeněné.

Zcela nezpochybnitelná je právní teorie v kategorické formulaci povinnosti státu podporovat setrvání dítěte v rodině, je-li prokázána existence rodinného vztahu a není-li dítě rodinou ohrožováno týráním nebo zneužíváním. Bohužel praxe je opět odlišná, protože taková podpora rodiny mnohdy představuje velmi odbornou, intenzivní a někdy i dlouhodobou práci s rodinou. Vyžaduje mimo jiné multidisciplinární přístup a spolupráci více subjektů. Kritika ESLP a Ústavního soudu ČR tedy může směřovat spíše k nedostatečně rozvinuté síti podpůrných služeb pro ohroženou rodinu a dítě. Stát bohužel garantuje pouze fungování OSPOD a umožňuje fungování subjektů pověřených výkonem SPOD, jejichž činnost je financována prostřednictvím podpory sociálních služeb. Zde však narážíme na chybné finanční toky v systému péče o ohrožené děti, kdy většina prostředků směřuje do systému ústavní péče namísto finančního zajištění preventivních služeb. Logickým důsledkem pak je z hlediska výkladu práva porušování práv dítěte a jeho rodiny garantovaných mezinárodními úmluvami.

Domnívám se, že je nezbytné rozlišovat případy, kdy dochází k porušení těchto práv v důsledku chybného nebo dokonce svévolného postupu OSPOD posvěceného chybným rozhodnutím soudu, od případů, kdy je příčinou objektivní nedostatek služeb na podporu ohrožené rodiny a OSPOD nemá dostatek možností, jak rodině pomoci. Z hlediska práva je výsledek stejný. Nicméně zatímco s chybným postupem a svévolí úředníků je možné bojovat zaváděním standardů práce a kontrolních mechanismů, nedostatek služeb pro rodinu vyžaduje systémovou změnu, kterou (jak pevně doufám) přináší probíhající transformace systému péče o ohrožené děti.

Autorka se v textu zmiňuje  také o problematice práva dítěte vyjadřovat se k záležitostem, které se ho týkají. Toto přesvědčení, vycházející z filozofie práva a dikce právních norem, hluboce sdílím. Coby profesionál, který celou svoji praxi působí v oblasti SPOD, jsem přesvědčen, že přístup, kdy dítě je spíše objektem „péče“ než subjektem nadaným právy, je nemravný a nepřijatelný. V praxi jsem bohužel zažil jen velmi malé množství případů, kdy bylo dítěti umožněno aktivně participovat na řešení a rozhodování (v rámci jeho rozumových schopností a za podpory odborníků). Jsem však přesvědčen, že ve všech těchto případech to ve výsledku mělo pozitivní dopad na dítě i jeho rodinu. A to i v případech, kdy nakonec k odejmutí dítěte z rodiny muselo dojít, protože z psychologického hlediska je pro dítě a jeho vývoj velmi důležité rozumět tomu, co se s ním děje, a mít možnost tento proces do určité míry ovlivňovat.

Sdílím s autorkou v textu vyjádřený optimismus plynoucí z návrhů systémových změn obsažených v novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Tyto návrhy jdou správným směrem a odpovídají také dlouhodobě vyjadřovaným požadavkům formulovaných profesionály zabývajícími se touto problematikou. Jedná se však o jeden z prvních kroků transformace, která bude dlouhým a pro mnohé obtížným procesem.