Práva dětí

Hledání nejlepšího zájmu dítěte v kontextu práva na rodinný život

Mgr. Klára Panovská Ille

Co si lze představit pod pojmem nejlepší zájem dítěte? Zájem dítěte je široký pojem, který není zákonem přesně definován, to však ani není žádoucí, neboť zájem dítěte může být vykládán různými způsoby. O zásazích do základních práv v zájmu dítěte však může rozhodovat na základě zákona pouze soud. Otázky spojené s tím, co je v nejlepším zájmu dítěte, jsou velmi citlivým a odbornou i širokou veřejností často diskutovaným tématem, obzvláště v případech týkajících se odnětí dítěte z jeho vlastní rodiny. Každý případ je třeba hodnotit zcela individuálně, proto nelze obecně říci, ve kterých případech je v zájmu dítěte jeho odnětí z rodiny. Vždy je třeba velmi citlivého posouzení konkrétního případu, je třeba vážit a poměřovat různá práva a zájmy dítěte. Troufám si však říci, že právo a zájem dítěte vyrůstat v jeho vlastní rodině je prioritní, pominu-li případy, kdy bylo dítě v rodině týráno a sexuálně zneužíváno. Toto ostatně vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP).

Česká republika byla opakovaně kritizována ESLP, který označil oddělení dětí od rodiny z důvodů spočívajících v nepříznivé sociální a ekonomické situaci rodiny za nepřípustné(1). ESLP konstatoval, že společné soužití rodiče a dítěte představuje základní element rodinného života a zásahy, které je znemožňují, představují zejména porušení práva chráněného článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při posuzování nezbytnosti takových zásahů je nutné zachovávat princip proporcionality ve vztahu k legitimnímu cíli, dle ESLP „možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům“. Dle stanoviska ESLP měly být české orgány schopny rodině pomoci spíše než ji rozdělovat. Z uvedeného vyplývá, že je při řešení obdobných případů třeba hledat jiná východiska.

Rovněž Ústavní soud ČR (dále jen ÚS) opakovaně uvedl, že zájem dítěte vyrůstat v jeho biologické rodině je zcela prioritní. Dle rozhodovací praxe ÚS(2) je základním prvkem rodinného života soužití rodičů a dětí, v jehož rámci se má uskutečňovat péče a výchova dětí ze strany rodičů. Pokud je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem.

V praxi jsem se například setkala s odnětím dítěte z rodiny ihned po porodu, přičemž hlavními důvody byly nedostatky na straně rodiny spočívající v tom, že matka nedocházela na těhotenské prohlídky, které nejsou povinné, či že dítě nemělo krátce po porodu určené jméno (přičemž dle zákona o matrikách je splněna zákonná povinnost, určí-li rodič dítěti jméno do 30 dnů od jeho narození). Dalším faktorem odnětí dítěte byla neochota spolupráce s OSPOD, rodina totiž nepokládala v dané situaci za nutné s úřady spolupracovat. Domnívám se, že výše uvedené důvody nelze pokládat za natolik závažné, aby vedly k odnětí dítěte z rodiny bezprostředně po porodu. Uvedené důvody automaticky neznačí neschopnost rodiče zajistit dítěti adekvátní péči a nesvědčí o vážném ohrožení příznivého vývoje dítěte jednotlivě ani v jejich souhrnu.

Pro dokreslení poukazuji i na nedávný nález ÚS(3), z něhož vyplývá, že „nikoho nelze nutit, aby využíval všech výhod, které mu současná civilizační úroveň nabízí, přičemž zájem dítěte, aby mělo zajištěnu ,kvalitní‘ soudobou péči z materiálního hlediska, nemůže bez dalšího převážit nad jeho zájmem a právem, aby bylo vychováváno vlastními rodiči. Odnětí dítěte rodičům z důvodu ohrožení na životě nemůže být založeno pouze na srovnání předpokládané životní úrovně dítěte s úrovní, kterou by v rámci společnosti mohlo dosáhnout jinde.“

S tím souvisí i problematika práva dítěte, které je schopno formulovat své názory, být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech. Právo dítěte být slyšeno je zakotveno jednak v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, jednak v zákoně o rodině a v občanském soudním řádu(4). Dle zákona o sociálně-právní ochraně dětí(5) je také povinností OSPOD s nezletilým o jeho situaci hovořit, zjišťovat jeho názor a svoje poznatky z této činnosti předávat soudu. Přesto je dle mého názoru v oprávněném zájmu dítěte, aby mohlo samo soudu sdělit svůj názor na rozhodování o jeho dalším osudu. K této otázce v nedávné době vyslovil stanovisko rovněž ÚS(6), dle něhož uvedená právní úprava „zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, příp. koliznímu opatrovníkovi.“

V praxi dochází k případům, kdy je odnětí dítěte legitimní, avšak dle mého názoru mu měla předcházet náležitá sociální práce s rodinou a využití mírnějších prostředků k nápravě. V takových případech vyvstává otázka, zda by situace v rodině dosáhla takové míry ohrožení dítěte, pokud by s rodinou bylo včas a efektivně spolupracováno na odstranění nežádoucích vlivů na dítě. Jsem přesvědčena, že stát je povinen zajistit ochranu práv dítěte bez ohledu na prostředky, které je k tomu nutné vynaložit.

Za daného stavu v ČR je zřejmé, že systém péče o ohrožené děti vyžaduje radikální reformu. Proto velmi vítám návrh novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, zejména z toho důvodu, že jejím hlavním cílem je zkvalitnění a zefektivnění sociální práce s ohroženými dětmi a jejich rodinami, včetně předpokladu zavedení standardů kvality sociálně-právní ochrany dětí a zakotvení inspekce poskytování sociálně-právní ochrany dětí. Jedná se ale i o rozšíření výchovných opatření a především časové omezení ústavní výchovy a stanovení povinnosti soudu přezkoumávat, zda OSPOD vyhověl před podáním návrhu, resp. podnětu soudu na nařízení výchovných opatření, všem zákonným požadavkům na sociální práci s rodinou.

Za zcela zásadní a nezbytný posun pak pokládám návrh, aby bylo v případě nařízení ústavní výchovy po určité době vždy zahájeno nové řízení a ve věci vydáno nové rozhodnutí. Dosavadní povinnost soudu v 6 měsíčních intervalech přezkoumávat, zda trvají důvody pro nařízení ústavní výchovy, se jeví jako nedostačující. Jak připouštějí sami předkladatelé návrhu novely, tohoto institutu je využíváno více méně pouze formálně a není dostatečnou zárukou pro dočasnost trvání ústavní výchovy. Pokud by však byl soud nucen zahájit řízení, provést nové dokazování a ve věci nově rozhodnout, mám za to, že by se počet dětí v ústavní výchově mohl výrazně snížit. Ač lze očekávat, že již nyní zahlcené soudy budou mít k nárůstu takto náročné agendy výhrady, jsem nad míru přesvědčena, že případy dětí svěřených do ústavní výchovy si zasluhují maximální pozornost bez ohledu na prostředky, které k tomu bude nutné vynaložit. S ohledem na zájem dítěte vyrůstat v přirozeném prostředí vlastní, popř. náhradní rodiny, by bylo přijetí navrhované právní úpravy více než na místě.

Poznámky pod čarou:

(1) rozsudek Walla a Wallová proti České republice za dne 26. října 2006, č. 23848/04; rozsudek Havelka proti České republice ze dne 21. června 2007, č. 23499/06

(2) II. ÚS 838/2007, ze dne 10. 10. 2007

(3) IV. ÚS 2244/2009, ze dne 20. 7. 2010

(4) Dle ustanovení § 100 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů: „V řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte soud může ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku, nebo příslušného OSPOD."

(5) Dle ust. § 8 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí: „Dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo pro účely sociálně-právní ochrany tyto názory svobodně vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho týkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Vyjádření dítěte se při projednávání všech záležitostí týkajících se jeho osoby věnuje náležitá pozornost odpovídající jeho věku a rozumové vyspělosti. Při své činnosti bere orgán sociálně-právní ochrany v úvahu přání a pocity dítěte s přihlédnutím k jeho věku a vývoji tak, aby nedošlo k ohrožení nebo narušení jeho citového a psychického vývoje.“

(6) III. ÚS 3007/2009 ze dne 26. 8. 2010