Pěstounská péče Zachování přirozených rodinných vztahů a vazeb dítěte PhDr. Eva Rotreklová Probíhající reforma systému péče o ohrožené děti s sebou přináší řadu témat, která pro  naplnění vize celého reformního procesu  mají zcela zásadní význam. Dle našeho názoru je jedním z nich téma zachování přirozených rodinných vztahů a vazeb dítěte, které je dočasně nebo dlouhodobě odděleno od svých rodičů a sourozenců, tedy u dítěte  umístěného  v institucionální výchově  nebo v  pěstounské péči.  Z dosavadní praxe  je zřejmé, že nejde jen o nutnou změnu    metodických postupů, ale  že tu jde  především o koncepční  změnu a porozumění situaci ohroženého dítěte a jeho rodiny.  Omezení kontaktů dítěte s blízkými osobami, případně i jejich přerušení,  představuje pro dítě závažná ohrožení v jeho psychosociálním vývoji.  S důsledky  se pak  dítě vyrovnává velmi obtížně, mnohdy jsou důsledky nevratné, komplikují proces dospívaní, přijetí pozitivní  osobní  identity a znemožňují  sociální začlenění  v dospělosti. Tím se praxe v České republice odlišuje od situace v evropském prostředí, která je již řadu let  založena na  respektu a ochraně vrozených rodinných vztahů a vazeb. Při spolupráci se zahraničními odborníky a institucemi si stále více uvědomujeme tuto nepříznivou situaci, kterou potvrzují mimo jiné i  rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a také  výsledky systematických návštěv, které prováděli v roce 2011 odborní pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv v zařízeních pro výkon ústavní výchovy. Podíváme-li se o několik let zpátky, je zřejmé, že situace se postupně  mění, zejména v přístupech některých nestátních organizací, avšak rozhodující  je praxe  orgánů sociálně-právní ochrany dětí, dětských domovů a soudů a tam je situace v tomto ohledu mnohdy odlišná a pro samotné pracovníky velmi obtížná.  Je ale nutné konstatovat, že tu existují velmi významné rozdíly lokální, které potvrzují to, že záleží také na koncepci pracoviště a profesionalitě jeho pracovníků. Co je tedy třeba konkrétně  změnit, abychom dosáhli nápravy a mohli si být jisti, že všechna činnost v oblasti ochrany ohrožených dětí je plně v zájmu dítěte a respektuje jeho vývojové potřeby a individuální situaci: 1. Porozumět reálné situaci rodičů, jejichž děti jsou umístěny mimo své přirozené rodinné prostředí, přijímat a respektovat rodiče jako nezastupitelné osoby v životě dítěte. 2. Použít všech dostupných prostředků a metod k udržení dítěte v jeho přirozeném rodinném prostředí - tedy rozvíjet  metody a formy práce  v oblasti sanace rodiny. 3. Umístění dítěte do ústavní výchovy nebo do pěstounské péče považovat za mimořádné opatření, jehož cílem je návrat dítěte do jeho rodiny. Předpokladem pro naplnění tohoto cíle je ale to, že po umístění dítěte nebude práce s rodiči a rodinou přerušena a budou zachovány rodinné vazby a vztahy  dítěte. 4. Změnit přístup a metody sociální práce  pracovníků orgánů SPOD tak, aby si udrželi důvěru rodičů  jako základní předpoklad pro spolupráci na řešení situace dítěte. 5. Změnit  praxi dětských domovů, dětských center a zařízení v jejich vztazích s rodiči a přijmout odpovědnost za naplnění  psychosociálních potřeb dítěte, které se separací od rodičů ocitá v mimořádně nepříznivé a traumatické situaci. Reforma systému zahrnuje také velmi důležitá témata  týkající se pěstounské péče, směřuje k jejímu rozšíření jako významného nástroje pomoci ohroženému  dítěti, rozšíření jejích forem a  její postupné profesionalizaci. Považujeme  za  nutné zdůraznit, že řada problémů  v oblasti pěstounské péče má své kořeny  v období, které svěření dítěte předchází  tak, jak jsme je naznačili výše.  Je to zcela logické, neboť se jedná o  celý systém ochrany dítěte – a každá chyba se v následujícím kroku  musí nutně projevit.  Jeví se tedy jako nemožné zajistit spolupráci  pěstounů s rodiči svěřeného dítěte, když  předchozí  aktivity  a intervence nevytvořily pro to  podmínky, v mnoha případech ještě  i  působily proti tomuto záměru. Odráží se to i  v názorech samotných pěstounů  a  uchazečů , kteří se obávají kontaktu s rodiči dítěte a neumí si představit  budoucí spolupráci.  Je to přirozená reakce na informace, které při příjímání dítěte dostávají o jeho rodičích, jak ze strany sociálních pracovníků SPOD,  tak i pracovníků zařízení, ze kterého dítě přichází, nedostatečnou odbornou přípravu na přijetí dítěte  a také naprostou absenci odborného doprovázení  dítěte, jeho rodičů a pěstounů v průběhu  umístění dítěte v pěstounské péči.  Odsuzující pohled a nedůvěra  profesionálů  k rodičům dítěte samozřejmě nemůže  vzbudit pozitivní postoj  pěstounů ke vztahům  a kontaktům  s nimi. Výsledkem je pak  snaha dítě – a sebe- ochránit před „zlými rodiči“.  Jaké kroky jsou tedy nutné ke změně  a k profesionalizaci  pěstounské péče: 1. Definovat a přijmout   pěstounskou péči jako formu   výchovy a  péče o dítě v náhradním rodinném prostředí  při zachování  vztahů a vazeb dítěte s jeho rodiči a sourozenci. 2. V rámci odborné přípravy pěstounů vysvětlovat všechny aspekty  situace rodiny vedoucí k umístění  dítěte, význam vrozených vztahů v životě člověka a porozumění  vývojovým  potřebám  dítěte. 3. Zajistit odborný doprovod pěstounů směřující  k přijetí   obsahu  a náplně role pěstouna, resp. profese  pěstouna  a reflexi  osobní i  rodinné situace, a to po celou dobu péče o svěřené dítě. 4. Připravit  odborně  rodiče i dítě na přechod  do péče pěstounů, vysvětlit důvody a význam  ve smyslu  pomoci  řešení situace dítěte  a  možnosti  a podmínky návratu  k rodičům. 5. Zajistit  kontakt  rodičů a pěstounů a jejich seznámení před převzetím dítěte za odborného vedení, vyměnit potřebné informace a dohodnout další postup. 6. Zajistit profesionální podporu a doprovázení po  dobu umístění dítěte zaměřenou na  vývoj dítěte, respektování jeho zájmů  a  současně také na udržování vztahů a vazeb dítěte s jeho rodiči a sourozenci.  Vše v souladu s individuálním plánem rozvoje dítěte. 7. Předcházet   konfliktním situacím mezi rodiči a pěstouny a při jejich výskytu  poskytnout  odpovídající  odbornou intervenci zaměřenou na všechny  zúčastněné. Uvedené návrhy  jsou  z důvodů omezeného rozsahu  formulovány  v obecnější rovině jako  náměty  pro  další odbornou diskusi  a  jako podklad pro  rozpracování jednotlivých bodů do  metodických postupů. Jsme připraveni, a považovali bychom to za vhodné, ilustrovat je na konkrétních příkladech z případové  práce.  Na základě naší dlouholeté praxe jsme ověřili  některé výše uvedené metodické přístupy a  postupy  a  jsme přesvědčeni, že  jejich rozšíření do praxe je  možné. Avšak jen v kontextu výše uvedených   změn v celém systému  péče o ohrožené děti. PhDr. Eva Rotreklová Autorka je socioložkou a ředitelkou poradenského centra Triada. Dlouhodobě se zabývá například přípravou budoucích osvojitelů a pěstounů. Oponentní komentář k textu - Mgr. Petra Zdražilová Oponentní komentář k textu - Mgr. Tereza Jandová a Antonie Boťová