Všichni měli svoji „půlčičku“

Puberta se u nás v domově v podstatě řešila tak, že každý dostal prášek od psychiatra, často půlku nějakého psychiatrického prášku, říkalo se tomu „půlčička“.  Všechny děti, kterým bylo více jak 15 let, byly v podstatě práškované. Všichni měli svoji „půlčičku“.  Psychiatryně přišla: „Dobrý den, prý tady zlobíš. Co tady vyvádíš?“ … „Nevyvádím, kdo vám to říkal?“ ...„Tak dobrá, tak běž.“  A už byla půlčička. Nikdo nám nikdy neříkal, proč jsme dostali prášek a ani jaký prášek to vlastně je. V hodně domovech byla fronta na prášky. Každej druhej měl prášky. Jeden hoch kvůli práškům od psychiatra usínal ve škole. Místo toho, aby mu prášky snížili, mu přidali další, prý na povzbuzení.

Komentář

Klienti mají zkušenost, že často se místo výchovných prostředků problémy řešily tím, že byl zavolán psychiatr. Ten často děti viděl jen velmi krátce a každá jeho návštěva znamenala předepsání prášků.

Směrnice o náhradní péči o děti Organizace spojených národů:

  • Zařízení ústavní péče by měla být nízkokapacitní, jejich fungování by mělo vycházet z práv a potřeb dítěte a měla by se co nejvíce podobat prostředí rodiny nebo malé skupiny (123).

Diskutujte k tématu

úvodní text

Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.