Případové konference

Účast dítěte na případové konferenci

Mgr. Monika Semerádová

Při práci s náhradními rodinami vnímáme v Amalthea o.s. jako velmi praktický  a účinný nástroj případovou konferenci. V praxi se nám osvědčilo postupovat podle metodiky, kterou pro uspořádání případové konference vytvořilo o.s. Rozum a cit (dostupné na: http://www.rozumacit.cz/sites/default/files/obcanske-sdruzeni/ke-stazeni/prilohy/11-04-15/metodikapripadovychkonferenci.pdf).

Na základě poznatků z praxe považuji za přínosné, když se případové konference účastní samotné děti, jejichž situace se řeší.

Přítomnost dětí na PK není vhodná vždy. Jsou situace, kdy by pro ně přítomnost na tomto setkání mohla být poškozující – např. když je situace mezi členy rodiny nebo subjekty příliš vyhrocená a je už dopředu zřejmé, že bude těžké nalézt „společnou řeč“.

Vždy je třeba individuálně vyhodnotit, zda je přítomnost dítěte na PK vhodná. Obecně se nám však osvědčilo, když je dítě co nejvíce do řešení své situace zapojeno.

Proč je přínosné, když jsou děti součástí řešení své situace:

Je to způsob, jak reálně naplnit právo dítěte účastnit se rozhodování ve věcech, které se ho týkají. Může-li dítě vyjádřit svůj názor při případové konferenci, zažívá, že je jeho názor brán vážně, že se jím ostatní opravdu zabývají. Někdy však může být těžké pro dítě říct něco před tolika dospělými – zvláště když jeho názor a přání jde proti někomu, kdo je tam přítomen („Nechci už být u pěstounů, chci k mámě.“). V těchto situacích se nám osvědčilo domluvit se s dítětem dopředu na tom, kdo může jeho názor sdělit místo něj.

Dítě zná skutečnou realitu. Někdy se stane, že přání dítěte není reálné. Dítě chce zpátky k mámě. Při případové konferenci dítě zažije, že jeho přání dospělí skutečně řeší. Slyší podmínky, které musí máma splnit, aby mohlo do její péče. Má v ruce plán konkrétních kroků – ví, co se kdy stane, kdo to zkontroluje. Je toho všeho součástí.  A přestože se pak může stát, že máma nedokáže plán naplnit a dítě nebude moct do její péče, dítě ví, proč to tak je. Neděje se to mimo něj. Snižuje se riziko, že bude mít pocit spiknutí. Je méně pravděpodobné, že si bude myslet, že ho pěstouni nechtějí mámě vrátit. Zná realitu.

Dítě slyší, jak je posuzováno, co je v jeho zájmu. Někdy nemusí být jednoznačné, co je v zájmu dítěte. Chlapec v období dospívání chce mít volnost a ví, že když bude v péči táty, který je pořád v práci, nikdo se ho nebude ptát, jestli má úkoly a v kolik přijde domů. Slyší ale od jeho sociální pracovnice a od mámy, proč o něj mají strach, co je v sázce, pokud bude v péči táty. Slyší a podílí se na diskuzi, jak a kdo zajistí, aby se netoulal, aby nebral drogy a aby chodil do školy. Slyší, že když nebude do školy chodit, nebude moct u táty být, navíc se táta sám dostane do problémů. Vidí svoji situaci z více hledisek. Pokud by se sešli dospělí bez něj, rozhodli, že táta na něj prostě nedohlédne a zůstane v péči mámy, protože je to v jeho nejlepším zájmu, co si o tom takový puberťák asi bude myslet? Že tomu ty dospěláci vůbec nerozumí. Že nikdo neposlouchá, co chce on. A že teda prostě zdrhne k tátovi, ať si říkají, co chtějí.

Dítě aktivizuje vlastní schopnosti podílet se na řešení situace. Když dítě slyší, co ostatní udělají proto, aby se jeho situace zlepšila, je větší pravděpodobnost, že se bude i ono chtít na řešení podílet. Dítě samo může navrhnout, jak napraví to, co způsobilo. Posiluje se jeho motivace přispět k napravení situace a do života si odnáší důležitý poznatek o vlastní zodpovědnosti.

Dítě se učí demokratickým principům v praxi. Demokracii a schopnosti podílet se na životě občanské společnosti se dítě nenaučí sezením ve školní lavici. Tyto principy musí žít. A právě jeho účast na setkání členů rodiny a dalších osob, které řeší jejich rodinnou situaci, mu umožňuje zažít, že názor každého je slyšen a je k němu přihlíženo a že společnou diskuzí je možné dojít k řešení.

Dítě vidí, že v tom není samo. Zažívá, že každý se snaží přispět svojí „troškou do mlýna“. Vidí, že sociálka a další organizace nejsou jen nějakým nutným zlem, ale že nabízejí pomoc. Pozná konkrétní lidi, kteří s jeho rodinou pracují a až bude potřebovat pomoc, je větší pravděpodobnost, že se na někoho z nich obrátí.

Přítomnost dítěte povzbuzuje dospělé k tomu, že se snaží najít řešení. Přiznejme si, že pro dítě, které známe, dokážeme najít leckdy řešení, které by nás u cizího dítěte, do jehož případu nejsme nijak emočně zaangažovaní, možná ani nenapadlo. Tím spíše příbuzní tohoto dítěte, když ho na případové konferenci vidí, seberou často poslední zbytky sil a nabídnou svou pomoc. Např. babička, která sice dítě nemůže převzít do své péče, nabídne matce pravidelné hlídání, její sestra finanční výpomoc a zástupce města upřednostní její žádost o městský byt – najednou to totiž není jen tak nějaká Hanička, ale vidí její oči, vidí, jak je k mámě celou dobu přitisknutá a jak ji máma intuitivně hladí po zádech…