Podpora rodiny a služby pro ohrožené rodiny s dětmi

Oponentní komentář k textu PhDr. Pavla Klímy, CSc.

Bc. Jana Kotounová a Mgr. Hana Semotová Strádalová

Autor ve svém článku poukazuje na současnou podobu preventivní péče o ohrožené rodiny s dětmi, o jejíž efektivitě, vzhledem k neustále se zvyšujícímu počtu ohrožených až narušených rodin, je rozhodně třeba začít konstruktivně diskutovat. V naší praxi v neziskové organizaci, která nabízí sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, se často setkáváme s rodinami, které se do tohoto systému dostávají až ve fázi, kdy je již problém plně rozvinut a jeho řešení vyžaduje dlouhodobější a náročnější řešení. Je tedy zřejmé, že v současné preventivní péči selhává kvalitní a včasná depistáž.

Toto je jeden z bodů, který autor navrhuje jako jedno z funkčních preventivních opatření a považujeme ho za důležitý. Depistáž by umožnila včasnou intervenci do rodin, kde by následně mělo docházet ke komplexnímu poskytování péče formou kvalitní multidisciplinární spolupráce vedoucí k jednomu cíli. Tuto skutečnost autor ve svém článku také zmiňuje.

Souhlasíme s autorem, že poskytovaná péče rodině by měla být dlouhodobá. V rámci našich služeb pracujeme s rodinami několik měsíců. Klademe důraz na vytvoření vztahu mezi pracovníkem a rodinami, který je založen na důvěře a respektu. Díky tomu se lépe daří odkrývat problémy, se kterými se rodina potýká, a také zdroje, na kterých je možné stavět. Z několika málo kontaktů s rodinou toto není možné, tímto způsobem se dostáváme pouze k několika povrchním informacím, neznáme celý „příběh“ rodiny, a tím se snižuje i efektivita práce. Díky dlouhodobé spolupráci s rodinou se dostáváme i do kontaktu s jejím širším okolím, kde hledáme případné další zdroje, které bychom mohli využít při řešení aktuální nepříznivé situace.

Při naší práci narážíme i na překážky, které mohou výsledek ovlivňovat negativně, a to především kvůli tomu, že nebyla provedena včasná intervence do rodiny. To může být způsobeno několika faktory. Jedním z těchto faktorů je např. to, že instituce, které by měly dát jako první impuls k včasné intervenci do rodiny, přehlížejí nebo neřeší náznaky, že je v rodině něco v nepořádku, a rodiny nedoporučují do systému preventivní péče. Druhým faktorem je to, že instituce jsou schopny problém identifikovat, ale dále ho neřeší, čímž dochází ke zhoršování situace v rodině, která může vygradovat natolik, že je pak nutné přistoupit k nějakému razantnímu opatření (např. odebrání dítěte z rodiny). Třetím faktorem může být také to, že rodina sama na počátku odmítá pomoc někoho jiného, protože si myslí, že to zvládne vyřešit vlastními silami, nebo to jako problém vůbec nevnímá, případně nemá kapacitu jej řešit z důvodu, že v prvé řadě bojuje s existenčními problémy (riziko ztráty bydlení, jídlo, nedostatek financí apod.) či nemá důvěru v instituce, které jí nabízejí pomoc. Kvůli těmto faktorům se rodiny dostávají do systému preventivní péče až ve chvíli, kdy je jejich ohrožení natolik velké, že může ohrožovat jejich samotnou existenci. Tento fakt stěžuje práci preventivních institucí, které pak již nejsou v některých případech schopny zdárně pomoci vyřešit náročnou situaci těchto rodin, což může vést k negativnímu pohledu společnosti na práci těchto institucí a stagnaci její podpory (a to i materiálního, prostorového, personálního a finančního zabezpečení) zařízení náhradní výchovy, o čemž se autor zmiňuje v závěru svého článku.